Císařský sál zámku Bučovice ve 20. století - dokumentace, restaurování a prezentace

Abstract

Interiéry zámku v Bučovicích, vybudovaného v poslední čtvrtině 16. století Janem Šemberou Černohorským z Boskovic za přispění císařského antikváře Jacopa Strady, představují mimořádně kvalitní ukázku manýristického umění na Moravě. Reprezentativní prostory v souvislosti se změnou využití zámku ztratily své původní určení a od sklonku 18. století až do konce druhé světové války sloužily k uložení archivu liechtensteinské účtárny. V období bezprostředně po válce pokračovalo utilitární využití nejcennějších prostor zámku. Po převzetí zámku Národní kulturní komisí byl objekt zařazen mezi prioritní objekty, které se měly zpřístupnit veřejnosti. V případě Bučovic mělo být v interiéru zámku zřízeno muzeum renesanční bytové kultury a z toho důvodu se mělo začít s restaurováním reprezentativních pokojů v přízemí. Díky bohatému spisovému materiálu a historické fotodokumentaci je možné poměrně přesně rekonstruovat průběh rozsáhlého restaurování. Způsob restaurování a prezentace sálu vytvářeli zástupci institucí poválečné památkové péče, nejdříve Národní kulturní komise, později Státní památkové správy, dále Státního památkového úřadu pro Moravu a Slezsko a Krajského národního výboru v Brně. Restaurování začalo v roce 1952 v Císařském sále, kde se dochovala nejbohatší výzdoba v podobě štukových soch, reliéfů, nástěnných maleb a deskových obrazů osazených na klenbě. Práce byly zadány pražskému družstvu Tvar, které vzniklo v roce 1948 jako instituce sdružující umělce a restaurátory. Za družstvo jednal vedoucí restaurátorské sekce, architekt František Mayerhoffer, který navrhl první koncepci restaurátorského zásahu. Samotné práce prováděli sochař Miroslav Böswart a malíř Antonín Erhardt, jenž uvedl své zkušenosti s restaurováním v Itálii a v Německu. V první fázi restaurování bylo provedeno očištění štukových dekorací a dále bylo rozhodnuto, že budou provedeny drobné doplňky poškozených soch. Na groteskové výmalbě klenby byl proveden konzervační zákrok s neutrální retuší. Během prvního roku prací však došlo k zásadní obměně restaurátorského týmu. Malíř Erhardt za nejasných okolností z Bučovic odešel a na jeho místo nastoupil malíř Kutílek a další nejmenovaní spolupracovníci družstva Tvar. Ti opravovali lunety za štukovými figurami, kde vznikly rozsáhlé přemalby, a malby v okenních záklencích, na kterých se později objevily závažné problémy. Nakonec byla spolupráce s družstvem Tvar zcela ukončena a na místo byl v roce 1954 povolán jeden z nejzkušenějších odborníků v oboru nástěnné malby, František Fišer, který podrobil předchozí práce výrazné kritice. Zejména šlo o použití nesprávné fixáže, která způsobila odkupování barevných vrstev v okenních špaletách a na pozadí lunet. Císařský sál tak v krátkém čase, vedle opravy štukových dekorací, prošel třemi restaurátorskými zásahy na malbách: neutrální retuší, rozsáhlými přemalbami a opravou nesprávné fixáže. Ani zásah Františka Fišera však nebyl zcela uspokojivý, proto v osmdesátých letech 20. století na opravě špalet pokračoval František Sysel, jeho zákrok však zůstal nedokončený. Další úpravy sálu, jako výměna renesančních dveří nebo nahrazení původní cihelné podlahy mramorovou, byly motivované snahou o co nejlepší prezentaci památky, nerespektovaly však autentické detaily. Sami zástupci zúčastněných institucí nakonec konstatovali, že na poválečné Moravě šlo o náročnou akci, s níž nebyly dosud zkušenosti.