Abstrakt:
Použití techniky sgrafita v architektuře socialistického realismu je považováno za výsledek inspirace tvůrců českými renesančními památkami. Jistě i tato linie hrála při komponování fasád s důrazem na „národní tradici“ svou roli, samotné sgrafito však není v této době na evropských fasádách žádnou výjimkou. Najdeme také řadu zahraničních realizací, v nichž se v první polovině 50. let uplatnilo jako široce využívaná monumentální technika a nejednalo se vždy jen o bratrské socialistické státy pod sovětskou kulturní nadvládou. Sgrafita konce 40. a průběhu 50. let nacházíme například v západním Německu, Nizozemí nebo ve Vídni. Nejen domácí, ale i zahraniční soubory památek generují aktuální zájem o sgrafito jako restaurátorský problém. Dobrým příkladem mohou být sgrafita, která vznikla pro řadu fasád nově rekonstruovaných domů centra Gdaňsku (Polsko), zničeného druhou světovou válkou. Tato díla jsou dnes chráněna jako příklady tvorby umělců i jako doklad propagandy reálného socialismu. Jejich výzkumu se s ohledem na technologie a možnosti konzervace věnuje pozornost i v mezinárodním měřítku. České prostředí tak důrazem na výzkum poválečného umění zcela souzní se současnými evropskými trendy, je však specifické užívanými materiály, neboť zahraniční sgrafita byla prováděna především v tvrdé cementové omítce a tradiční technika vápenných omítek zůstává vyhrazena socialistickému Československu. Plošný výzkum poválečného sgrafita na území České republiky si klade ambici alespoň částečně nahradit scházející odbornou literaturu, která by se tímto problémem zabývala. Vzhledem k historické a umělecko¬ řemeslné hodnotě děl a s přihlédnutím ke skutečnosti, že jsou též součástí památkově chráněných objektů, považujeme sorelová sgrafita za svébytnou výtvarnou disciplínu, která je hodna důslednější péče a zachování, i přes to, že vznikala za podmínek, kdy se z architektury stal nástroj ideologické propagandy totalitní moci stalinistického režimu.
