Tato disertační práce pojednává o díle moravského novotomisty Josefa Pospíšila (1845-1926) s ohledem na jeho přínos ve filosofii a theologii. Analýza je provedena sondou do tří velkých témat v jeho díle, která Pospíšil řeší značně odlišně od Tomáše Akvinského a klasické tomistické tradice. Prvním tématem je pojetí nekonečna a rozdělení typů nekonečnosti. Kromě uchopení nekonečnosti u Aristotela a Tomáše Akvinského je zkoumána nekonečnost v díle Franze Eggera a Alberta Stöckla, ze kterých Pospíšil bezprostředně vychází. Dále je provedeno posouzení Pospíšilova pojetí nekonečnosti a jeho theologické důsledky. Druhé téma je vztah Božího spolupůsobení a lidské svobody. Pospíšil se v duchu molinistické tradice staví do řad odpůrců fyzické premoce. Proto je rovněž kriticky srovnána fyzická premoce v podobě zastávané klasickým tomismem s jejím pojetím u Pospíšila. Rovněž je provedena kritika Pospíšilovy argumentace. Třetím tématem je otázka možnosti existence věčného stvořeného světa. Proti kladné odpovědi Tomáše Akvinského je představeno a analyzováno záporné stanovisko Pospíšila, které je důsledkem jeho pojetí nekonečnosti.
