Nietzsche jako vychovatel: výchova proti duchu doby

Abstract

Výchova je pro Nietzscheho ústředním tématem, které je přítomno od počátku až do konce jeho tvorby. Kriticky se vztahoval k tehdejšímu německému vzdělání, které konfrontoval především s antickou kulturou. Antika je pro něj určující element Západu a obrací se k ní jako ke korigující moci, která má do křesťanskou metafyzikou proměněné Evropy navrátit tvůrčího ducha. Později přichází s myšlenkou věčného návratu téhož. Není však věčný návrat téhož spíše než kosmologickou koncepcí světa umocňující perspektivou pro hodnocení života? Právě otázka, zda vzdělání podporuje životní síly člověka či nikoli, je pro Nietzscheho zásadním kritériem pravé vzdělanosti, z níž má vzcházet nové lidství věrné zemi i nebi: Nietzsche zde radikálně říká ano životu. Vzdělanost charakterizuje především distancí k duchu doby a k sobě samému. Učitel Zarathustra konfrontuje člověka s propastí, která dosvědčuje zásadní nespravedlnost života. Nietzsche však tuto nespravedlnost nepovažuje za námitku proti životu. Naopak se jejím prostřednictvím obrací proti přesycenosti humanitou, která člověka oslabuje.