Künstlerische Stationen: Betrachtungen über Kunst und Künstler. Ein Blick in die deutschsprachige Literatur des 19. und 20. Jahrhunderts

Abstract

V úvodní kapitole se autorka zaměřuje na počátky raně romantické estetiky zejména v oblasti pojetí hudby. Vývojové tendence zpracovávané problematiky jsou zohledněny v kontextu vývoje německy psané literatury. Raně romantická díla jsou tedy srovnávána s estetickými náhledy období preromantického. Z tohoto hlediska se ukázaly nosnými hudebně estetické názory Karla Philippa Moritze a Johanna Friedricha Reichardta, protože se v jejich dílech odráží nejen pohled obecně estetický, ale také zájem o osobnost umělce. Postava skladatele Josepha Berglingera, jak ji vytvořili Wackenroder a Tieck, je podrobena analýze romantického pojetí umělce a umění z pohledu literárního dění kolem roku 1800. Cílem druhé kapitoly je ukázat, jak se v kontextu německé literatury rozvíjí koncept umění a tvůrčího uměleckého individua nastíněný preromantickou a romantickou estetickou školou. Zejména na postavě hudebního skladatele Johannese Kreislera, vytvořené E. T. A. Hoffmannem, je patrno ukotvení a další vývoj dobového autonomního pojetí umělce. Orientace autora na umělce a umění se promítá jak v oblasti literární tvorby, tak i mimo ni. E. T. A. Hoffmann je zde představen i jako hudební recenzent. Studie nabízí rovněž srovnání fiktivního skladatele Kreislera se skutečnou postavou hudebního skladatele L. van Beethovena jako zdroje autorovy literární inspirace. Ústředním tématem kapitoly je problematika nalezení pozice umělce v rámci měšťácké společnosti a jeho tvůrčího sebeprosazení. Následující kapitola se zaměřuje na Hofmannsthalovo pojetí umění, které analyzuje jak v celkovém kontextu díla autora, tak i na příkladu jednotlivých postav. V rámci teoretického rozboru se text věnuje zejména pojmům „platónské ideje“ a symbolu, které Hofmannsthal často označoval za nástroje uměleckého vnímání vnější reality. Studie dále rozebírá autorovo chápání těchto pojmů a zkoumá vlivy na jeho utváření z oblasti filozofie a literatury. Předmětem analýzy jednotlivých děl jsou Hofmannsthalova vybraná raná dramata, jakož i Pohádka 672. noci. Jak dokládají autorovy eseje a zápisky, považoval Hofmannsthal uvedená díla za příspěvek k problematice umělce a diletanta. Kapitola věnovaná Thomasu Mannovi se zabývá zejména významem umění v životě člověka a rolí umělce ve společnosti na pozadí autorova díla. Předmětem rozboru jsou povídky Tristan, Tonio Kröger a Smrt v Benátkách, jejichž prostřednictvím Mann zkoumal hodnotu literární tvorby a zvláště její etický rozměr. Studie dokládá, že i Mannovo dílo, podobně jako Hofmannsthalovo, obsahuje reflexi konceptu „platónské ideje“ i Nietzscheho dichotomie apollinského a dionýského principu. Lyrik Stefan George je obecně vnímán jako významný německý představitel estetismu a dekadence. Kapitola rozpracovává jeho pojetí umění a zasazuje ho do kontextu německé filozofie (Schopenhauer, Nietzsche) i literatury (Goethe, romantismus, Hölderlin), z nichž Georgeho tvorba čerpá nejvíce. Předmětem zkoumání je však i básníkův vztah k antickému filozofu Platónovi a k hodnotám, které reprezentuje. Závěrečná kapitola se zabývá pojetím umění v díle Hermanna Hesseho. Úvodem je tato problematika prezentována srovnáním Hesseho názorů se Schopenhauerovým konceptem umění. Hesse byl nejen plodným literátem, ale zabýval se i jinými druhy umění. Všestranně nadaný autor se věnoval hudbě, což ovlivnilo jeho literární tvorbu tematicky i kompozičně. V malířství se Hesse považoval za diletanta. Přímé a pravdivé zachycení reality v jeho akvarelech dokládá schopnost autora trefně zdokumentovat i aktuální společenské dění. Hloubka literárních postřehů v souvislosti s vymezením pozice tvůrčího individua vůči společnosti bezesporu zajišťuje Hesseho tvorbě nadčasové působení napříč generacemi čtenářů.