Abstract:
Polsko zažilo v meziválečném období nebývalý rozvoj jak na poli ekonomiky, tak v kulturní a politické rovně. Ve všech těchto oblastech významnou úlohu sehrála také židovská menšina. Stejně jako jinde v Evropě se i v Polsku již od druhé poloviny 19. století projevoval antisemitismus, který rostl s emancipací Židů a jejich úspěšnou aktivitou v politice, podnikání, vědě i kultuře. Protižidovské nálady a výpady vůči židovskému obyvatelstvu v Německu přiměly židovské obce a svazy v Evropě reagovat a Polsko nebylo výjimkou. Brzy po tom, co v srpnu 1932 polská delegace na Světové židovské konferenci v Ženevě, která předcházela založení Světového židovského kongresu, navrhla ekonomický bojkot Německa, se z této agitace stala celosvětová akce a hospodářský bojkot nacistického Německa se stal jednou ze zbraní v boji proti antisemitismu nacistického režimu. Židovští poslanci v polském Sejmu následně 15. března 1933 vyzvali k bojkotu a byli vůbec jedni z prvních, kteří se v této akci snažili získat jasnou politickou podporu i mimo židovské kruhy. Bojkot se v Polsku rozeběhl pod taktovkou Centrálního komitétu bojkotové akce s podporou místních židovských obcí, různých organizací, ale rovněž i odborů. Vládou původně podpořený bojkot se stal postupem času překážkou pro zlepšení diplomatických vztahů s Německem. K jejich narovnání došlo po podpisu Německo-polského paktu o neútočení a bojkotové snahy byly jasně a cíleně potlačeny. V červnu 1935 musel svoji činnost ukončit i Centrální komitét bojkotové akce. Od té doby se bojkot v Polsku přenesl do neoficiální roviny, pro kterou byly typické spíše ojedinělé výkřiky, než systematická akce. Zajímavý vliv na bojkot Německa v celosvětové rovině sehrálo i pořádání letních olympijských her v Berlíně v roce 1936, nutno ale podotknout, že zde nebyl polský vliv nijak výrazný, což dokresluje tendence ústupu bojkotových snah polských Židů, kteří se více a více museli snažit o vlastní obranu.
