Abstract:
Zaměstnavatelé mají povinnost pečovat o bezpečnost svých zaměstnanců, nadřízení mají pečovat o bezpečnost svých podřízených. Vyplývá to ze zákonů i z obecných představ o etickém jednání. Mnohdy se stává, že to, co je předkládáno jako péče o bezpečnost, se při bližším pohledu jako skutečná péče o bezpečnost nejeví. Příspěvek zkoumá typické příčiny, jak k tomu dochází. Vychází z příkladu nehody při manipulaci s výbušinou. Nehoda ukázala, že v konkrétní technologii nebyly potřeby péče o bezpečnost pokryty, ač požadavky péče o bezpečnost podle zákona mohly být zdánlivě uspokojeny. Rozbor příkladu ukazuje, že zaměstnavatel chtěl zajistit péči o bezpečnost, chtěl toho však dosáhnout co možná nejjednodušším způsobem, použitím prefabrikovaných popisů zdrojů rizika a bezpečnostních opatření. Tato snaha vedla k tomu, že se ze skutečné péče o bezpečnost stala jen péče předstíraná. Nastala situace, která ve zpětném pohledu vyvolává dojem, že byla upřednostňována právní ochrana managementu před ochranou dělníků. Autor příspěvku se však nedomnívá, že skutečnost je až tak černobílá. Aby zaměstnavatel mohl pečovat o bezpečnost, musí především chtít pečovat, dále musí rozumět, co je v jeho podniku pro péči o bezpečnost podstatné, a musí umět ty podstatné činnosti realizovat. Rozbor ukazuje, že k předstírané péči o bezpečnost nemusí vést jen špatné úmysly, ale i dobře míněná snaha, která není podložena odpovídajícími znalostmi a úsilím. Příspěvek zdůrazňuje kroky, které jsou pro skutečnou péči o bezpečnost nezbytné. Umožňuje rozlišit, které jednání zaměstnavatele k péči o bezpečnost skutečně přispívá a které ji jen předstírá.
