Básně jako slovní obrazy a morální účinek poezie: imitace či adaptace klasické estetiky v alžbětinské poetice?

Abstract

Studie na příkladu alžbětinské poetiky a dramatu (konkrétně vybraných aspektů děl Sidneyho, Spensera, Puttenhama, Shakespeara a Jonsona) analyzuje vztah anglické renesance k antickým vzorům. Ve všech analyzovaných případech se ukazuje dvojaký vztah k antické tradici, která slouží coby model nápodoby, avšak tato adaptace klasických vzorů se zároveň stává prostředkem posílení renomé anglického jazyka a kultury, a tím i společenské autonomie Anglie obecně. Klasičtí autoři tak poskytují alžbětincům argumenty pro apologii poezie a souběžně s profesionalizací literární kultury je ustavována pozice politicky i kulturně samostatné země, a to právě skrze literaturu.