Waldorfská pedagogika bývá předmětem kritiky, která často k jejím východiskům spočívajícím v anthroposofii přistupuje spíše povrchně a nezřídka je chápe jako "náboženskou ideologii". Cílem této práce je podrobné zmapování těchto východisek a jejich uchopení jakožto specifického paradigmatu. V první části se tedy věnuje původu waldorfské pedagogiky, v druhé pak podrobně rozebírá goetheanistickou teorii poznání na příkladu různých věd a fenomenologickou metodu. Třetí část práce analyzuje anthroposofickou antropologii v pozadí waldorfské pedagogiky a konečně poslední čtvrtá kapitola nahlíží tato východiska perspektivou konceptu paradigmatu včetně problematiky "náboženskosti" waldorfských škol. Nakonec se práce zabývá otázkou souměřitelnosti a komunikovatelnosti paradigmat.
