Abstrakt:
Uvolnění poměrů po listopadu 1989 mělo za následek hojné vydávání veřejnosti dříve zapovězených autorů a spousty překladové literatury. Hlavními marketingovými taháky literární scény se stali čeští autoři zakázaní či tvořící v exilu. Stále však veřejnost „táhli" autoři, kteří psali i za minulého režimu. Začínajících autorů tedy bylo poskrovnu. Je samozřejmostí, že se mezi „mladou krví" objevili autoři dodnes tvořící a populární. Mezi ně patří i prozaik Miloš Urban, jehož románová tvorba je předmětem této práce. V první kapitole se zabývám zmapováním historicko – literárního kontextu jeho tvorby, v kapitole druhé rozborem samotných románů. Tematickým jádrem práce však je analýza narativních technik a interpretace jejich podílu na celkovém vyznění díla. Snažil jsem se vystihnout pouze ty narativní techniky, které jsou dle mého názoru pro jeho tvorbu specifické a nejdůležitější. Při interpretaci významového plánu literárního díla hrají narativní techniky klíčovou roli. Miloš Urban přesně ví, jaké techniky zvolit, aby dosáhl kýženého výsledku a nakládá s nimi úměrně tak, jak tomu chce přímo příběh.