Abstract:
Po dlouhou dobu nebylo cestování atributem volného času ; ten je nezbytnou podmínkou teprve pro rozvoj turismu. K cestě do střední Evropy - či do Čech - nebyli Francouzi puzeni snahou poznat krásné kraje, obohatit se intelektuálně, podnikat, vyřídit diplomatickou misi či se zde dokonce usadit. Důvod byl zcela prozaický - pro obyvatele západní Evropy Čechy zůstávaly dlouho pouhým místem válečných střetů ( války o dědictví rakouské, války napoleonské), později tranzitu při cestě do Ruska či Orientu. Většina cestovatelů žádné písemné dědictví o své cestě nenapsla. Předložená studie se opírá o korpus 43 francouzsky psaných cestovních deníků, zápisků, statistických příruček či souborů korespondence přinášejících svědectví o českých zemích v letech 1704-1910. U 39 návštěvníků jsme schopni určit společenské postavení ; jednalo se o 15 šlechticů a 24 osob měšťanského původu. Pokud se profese týče, najdeme mezi autory zápisků 6 umělců, 14 zaměstnanců (úředníků, diplomatů, vyučujících ...), 5 představitelů svobodných profesí, 7 vojáků, 4 kněží, u 6 osob nejsme schopni profesi určit. Jejich svědectví jsou - až na vyjímky - zatížena četnými stereotypy a klišé : chudoba země, nevolnictví, alkoholismus a nízká úroveň obyvatel, jeho mimořádná hudebnost, hluboká zbožnost a pověrčivost. Omezena nedostupností pramenů, nemůže být tato studie obrazem úplným či vyčerpávajícím, ale pouze první sondou naznačující postupy dalšího bádání.
