Práce se zabývá Marxovou kritikou náboženství především z hlediska jeho antropologického rozměru. Jejím ústředním motivem je, že "člověk tvoří náboženství – nikoli náboženství člověka" a že kritika náboženství je základem veškeré kritiky. Soustředí se na Marxovu kritiku Feuerbachova "náboženství abstraktního člověka" a následně Hegelova "absolutního Ducha", který by měl utvářet dějiny. Odhaluje, že pro Marxe je opravdovým subjektem lidských dějin člověk. Člověk nikoli abstraktní, ale vždy konkrétní ve svých materiálních vztazích s přírodou a jinými lidmi. Upozorňuje na falešně jednostranné vykládání intencí Marxe a jeho nahlížení člověka v dějinách pouze z materialistického hlediska. Jeden z hlavních momentů je také kritika vztahu náboženství-ideologie, která vede k výkladu sepětí forem náboženství s aktuální formou lidské produkce ve společnosti. Další oblastí je kritika sebezvnějšnění a následného sebeodcizení člověka v náboženství. Náboženský svět je zde jen odrazem světa reálného. Závěrem je interpretace Marxovy filozofie jako zájmu o člověka a uskutečnění jeho možností.
