Autor v práci zvažuje Herakleitovo učení věčného toku reality na straně jedné, a náboženství, na straně druhé, jako dvě protichůdná epistemologická zdůvodnění dekadence a estetiky konce 19. století v Anglii. Konkrétně je tato dichotomie demonstrována na dvou intelektuálních a umělecko-kritických špičkách Oxfordské univerzity té doby - Walteru Paterovi a Johnu Ruskinovi. Autor sleduje nuance v rozdílu mezi názory obou spisovatelů na postavení individuálního jáství v umělecké tvorbě. V potaz jsou brány i s tím spojené okruhy definitnosti a neurčitosti uměleckého vyjádření.
