Hlavní směry transformace primárního vzdělávání v České republice po roce 1989 a perspektivy dalšího vývoje

Abstract

Cílem studie je reflektovat hlavní směry transformace české primární školy v posledních třiceti letech v širším kontextu společenských a politických změn po roce 1989. Vybrané fenomény jsou sledovány na pozadí trendů ve vyspělých zemích i naší vzdělávací tradice v této oblasti. Reformní procesy jsou analyzovány z hlediska (1) vzdělávací politiky (proklamované a projektované změny), (2) teoretických východisek a vůdčích konceptů, (3) praktických pokusů o proměnu primárního vzdělávání v realitě školní praxe. Optikou vzdělávací politiky jsou v centru pozornosti hlavní tendence, které se postupně uplatnily v řízení, legislativě, koncepčních materiálech, kurikulárních dokumentech apod. Na základě relevantní literatury domácí i zahraniční provenience jsou charakterizovány klíčové principy na dítě orientovaného pojetí primárního vzdělávání z hlediska celkové koncepce, cílů, obsahu a strategií výuky. Jádro studie je věnováno proměnám primárního vzdělávání z hlediska vnější i vnitřní reformy, přičemž důraz je položen na otázky vnitřní proměny primární školy. V návaznosti na záměry vzdělávací politiky, projektované změny a teoretická východiska je pozornost zaměřena na realitu transformačních procesů v praxi primárních škol. Jsou reflektovány hlavní směry v úsilí o výraznou změnu v pojetí primárního vzdělávání s cílem odpovědět na otázku, které pedagogické přístupy, inovativní projekty a alternativní koncepce se ve školské praxi nejvýrazněji prosadily. V závěru studie jsou diskutovány problémy, otevřené otázky a kritická místa dosavadního vývoje. Jsou zvažovány také perspektivy dalšího vývoje v oblasti primárního vzdělávání v souvislosti s měnícími se kontexty (společenské požadavky, měnící se charakteristiky dětské populace aj.) a novými výzvami.