Mají brazilští domorodci právo zabíjet své děti? Lidská práva, kulturní relativismus a 'jinakost' v religionistice

Abstract

Brazilské domorodé kultury a fenomén „domorodé infanticidy“ představují paradigmatický příklad zásadní výzvy pro obory, jako jsou religionistika a antropologie: Jak přistupovat k jinakosti? Po stručném nastínění překážek, s nimiž se setkáváme při konfrontaci infanticidy v kontextu lidských práv a kulturního relativismu, tento článek přesměruje symetrický přístup od těchto západních konstrukcí k interkulturnímu přesahu. Ukazuje, jak západní vědecký přístup podporuje budování ochranných kognitivních bariér mezi vědci a jinakostí. Při vizualizaci jinakosti se vzhledem k optické konzistenci vizuální kultury (Světlana Alpers, Bruno Latour) distancujeme, když konstruujeme pevný vzdálený úhel pohledu lineární perspektivy, z něhož může neměnný badatel pozorovat, přibližovat se a opouštět nezávislý a neměnný jev (William Ivins, Bruno Latour) nacházející se v kvalitativně stejném, ale vzdáleném prostoru a čase (Johannes Fabian). Různá hodnocení infanticidy ve vztahu k naší pomyslné vzdálenosti odhalují iluzornost takové reprezentace. Článek tak naznačuje, že pojem „hraniční objekt“ je vhodnější pro popis jevů náležejících více „společenstvím praxe“, která nedosahují interpretačního konsenzu (Susan Leigh Star, Zdeněk Konopásek). Tyto jevy vykazují interpretační flexibilitu, neboť každé „společenství praxe“ je vztahuje k různým referenčním rámcům; mají tendenci sloužit jako prostředek transformace, nikoliv předávání znalostí. Podobně v teorii rituálů Caroline Humphreyová a James Laidlaw ukazují, jak v „liturgických“ rituálech spoluurčování diachronními významy předávanými tradicí odděluje záměr od identity (rituálního) aktu, a oslabuje tak autorství aktéra rituálu. Tyto dva modely nám umožňují více se zaměřit na transformativní kvalitu interakce s kulturní jinakostí (Rita Laura Segato), což dokládají dlouhodobé pobyty v amazonském terénu zpochybňující identitu badatele (Daniel Everett). Při překrývání kulturních systémů vstupujeme do různorodých, kulturně utvářených, ale synchronních časových, prostorových a symbolických rámců jednání, k jejichž celku se nedokážeme vztahovat. Pro badatele, kteří se zabývají interpretací kultur, včetně těch zaniklých, je výzvou zažít rozpoznání jinakosti jako společné performativní jednání.