Obnovení synodálních diecézních sněmů ve 2. polovině 19. století na příkladu královéhradecké a českobudějovické diecéze

Abstract

Příspěvek se zabývá obnovením tradice katolických synodálních sněmů, které byly v Habsburské monarchii oživeny po uzavření konkordátu v roce 1855. Svolávání synod bránila především narůstající centralizace katolické církve v období baroka, která se vymezovala vůči odstředivým tendencím. S nástupem ultramontanismu ve 2. polovině 19. století církev upevnila své pozice a jako součást konceptu pastorální a disciplinární obnovy začala podporovat oživení tradice provinciálních církevních synod. Na příkladu královéhradeckého a českobudějovického biskupství je nastíněno, jak probíhala příprava diecézních synod, což umožňuje porovnat, jak diferencovaně byl synodální proces realizován na nejnižší úrovni. Ačkoliv synodalitu lze vnímat jako krok k modernizaci církve, synodální sněmování v 60. letech 19. spíše dokládá přetrvávající konzervativní přístup k dobovému společenskému vývoji. Problematika je sledována prostřednictvím pramenů jednotlivých biskupství a pohledem dobové katolické žurnalistiky.