Aplikace paradigmatu autonomních agentů na architekturu simulačního modelu

Abstract

Článek popisuje originální architekturu simulačního modelu, která je založena na konceptu kooperujících autonomních agentů. Každý agent představuje samostatný řídící modul, jenž je zodpovědný za správu určité části modelu a v případě výskytu problému, který není schopen sám řešit, využívá kooperaci s ostatními agenty. Agenti sestávají ze specializovaných komponentů, které jsou zaměřeny na vykonávání jednotlivých funkcí agenta. Chování agenta je možné velmi pružně modifikovat "výměnou" jeho požadovaného komponentu což přispívá k vysoké flexibilitě celého modelu. Zmíněný koncept tvorby simulačního modelu poskytuje řadu výhod z nichž za hlavní je možné považovat: - podobnost struktury modelu struktuře modelovaného systému, - modulárnost systému a z toho vyplývající znovupoužitelnost jeho jednotlivých modulů, - integrace člověka jako jednoho z rozhodovacích, resp. poradních komponentů systému, - podpora vytváření spíše zobecněných než jednoúčelových simulačních modelů, - možnost, aby experimentátor mohl vytvářet konfigurace modelu a simulační scénáře editačními prostředky, bez nutnosti zásahu do kódu programu, - podpora spojování modelů do sítí, a tedy podpora budování modelů sítí a sítě modelů. Agentová architektura simulačního modelu byla s úspěchem aplikována při tvorbě komplexního modelu železničního seřaďovacího nádraží a otestována v řadě zákaznických projektů, v jejichž rámci byly uplatněny všechny výše uvedené výhody zmíněné architektury.