„Článek 12: tisk je svobodný v mezích zákona.“ Podoby cenzury v knižní kultuře vrcholných fází bulharského obrození

Abstract

Jedním z charakteristických rysů bulharského národního hnutí (či tzv. národního obrození), který měl vliv na dynamiku společenských změn dané doby, jejich sociokulturní povahu i institucionální zázemí emancipující se národní kultury, je soustavná a dlouhodobá absence tiskáren na domácí půdě. S ohledem na systematicky prosazovaná legislativní opatření ze strany osmanského státu, jež znemožňovala vznik polygrafického střediska na bulharském území, byl tisk takřka veškeré produkce bulharských knih a periodik zajišťován prakticky až do pozdních 70. let 19. století mimo bulharské země. Dané sociokulturní podmínky prohloubil tanzimatským reformám navzdory také osmanský tiskový zákon z roku 1864. Znemožněný rozvoj knižní kultury tištěné na bulharském území značně limitoval naplnění jednotlivých požadavků národního hnutí nejen v jeho agitační fázi (s odkazem na koncepci Miroslava Hrocha). Důsledky chybějících tiskáren jsou nasnadě: přetrvávající nízká gramotnost širších vrstev obyvatelstva, omezený dosah a recepce vlastenecko-výchovného působení a v neposlední řadě zúžené předpoklady pro dotvoření potřebných atributů národní kultury, mezi nimiž mají pevné místo rozvinuté mechanismy kulturní komunikace. Příspěvek se proto zaměřuje na typologii faktických cenzurních opatření, kterou vřazuje do kontextu kolektivně sdílených mytologémat o osmanské porobě. Teprve osmanská ústava z roku 1876 zmiňuje v článku 12 svobodu tisku, tj. na samém závěru „kanonicky“ vymezené periodizace bulharského obrození. Chybějící instituce knižní kultury v symbolické rovině vykreslují podmínky, v nichž se bulharská společnost nacházela během klíčových údobí národotvorného procesu a s jejichž dopady byla konfrontována i v době nastupující modernity na konci 19. a v prvních desetiletích 20. století.