Sídelní síť Františka Antonína Šporka ve světle vývoje raně novověkých šlechtických rezidencí v Čechách 16.-18. století

Abstract

Na přelomu 17. a 18. století přetrvává stále základní podoba aristokratické sídelní sitě, tvořené městským palácem v sídelním panovnickém městě a venkovským zámeckým sídlem. Ve srovnání s dobou předbělohorskou se objevují v koncepci venkovských sídel tři rozdíly: negace vojenské a obranné funkce, snaha o izolaci od světa poddaných a využití přírodního prostředí ke zdůraznění vlastního mirkosvěta venkovského šlechtického sídla. Šporkovo sídlo neslo všechny tři znaky, vybočovalo však svou velkorysostí, monumentalitou, uměleckou kvalitou a sochařskou a architektonickou výzdobou. V tomto směru lze jeho Kuks chápat jako prototyp ideální venkovské šlechtické rezidence.