Od otroctví k soužití: terminologická tápání v bulharské reflexi osmanské minulosti

Abstract

Osmanská minulost představuje v dějinách balkánských národů období, jehož interpretace jsou charakterizovány silným etnocentrickým zaujetím. Svědectvím emocionálních hodnocení je i terminologie, s níž dané národní společenství tuto epochu tradičně označuje. Přirozené sepětí příslušného pojmu s národní ideologií se přitom nejvýrazněji projevuje zejména v Bulharsku, kde v nejširším diskurzu přetrvává zažitý termín tureckého otroctví či jha. Tato terminologie vstupuje do opozice k neutrálním pojmům osmanská nadvláda či správa, které užívá i seriózní historiografie. Diskuze o podstatě osmanského období bulharských dějin tak potvrzují, že se jedná o dodnes živou součást národního narativu. Dokladem tohoto působení jsou konfrontace uvedených interpretačních modelů, které se dostávají i do školních osnov a učebnic. Stať proto v kontextu nových učebních plánů, v jejichž rámci navrhlo počátkem roku 2016 bulharské ministerstvo školství politicky korektní termín „společné soužití“ Bulharů s osmanskými Turky, analyzuje spektrum sociokulturních reflexí osmanské minulosti.