I historici jsou jen lidé… Možnosti „biocentrického“ přístupu ke studiu dějin soudobé české historiografie

Abstract

Jako v každém vědeckém oboru, také v historiografii hraje sociální komunikace velmi důležitou roli. Ovlivňuje chod institucí, směry bádání a přirozeně i osobní život jednotlivých vědců. Vedle studia paradigmat, idejí, koncepcí a metodologií, které se tradičně opírá o analýzu textů, je proto namístě pokusit se ohledat také síť sociálních vazeb uvnitř daného oboru. Právě v předivu těchto sítí se totiž mohou skrývat odpovědi na otázky generační příslušnosti vědců, vzniku a proměn badatelských projektů, institucionálních sítí, mimovědeckých (politických, ekonomických…) souvislostí vědecké práce a podobně, přičemž tyto jevy uvnitř oboru lze podle nás vhodně zkoumat prostřednictvím analýzy a interpretace životních událostí konkrétních historiků, jejich názorů a postojů. Období sedmdesátých až devadesátých let 20. století, s rozkladem komunistického režimu a přechodem k demokracii, v němž se projevila řada kontinuitních i diskontinuitních prvků (metodologických, institucionálních, personálních), se zároveň jeví jako ideální dějinné klima pro takto „biocentricky“ zaměřený výzkum. Jako jedna z výzkumných metod se k tomuto účelu nabízí orální historie: rozhovory s profesionálními historiky a historičkami mohou odhalit mnohé jinde nezaznamenané informace, a také podnítit kladení nových otázek. Studie si klade za cíl ukázat možnosti a limity takto pojatého přístupu k dějinám soudobé české historiografie.