Pojetí člověka v útěšných spisech Jana Amose Komenského

Abstract

Diplomová práce se zabývá pojetím člověka v tzv. útěšných spisech Jana Amose Komenského, které jsou výrazem hlubokého zoufalství a beznaděje, do nichž byl uvržen po porážce českého stavovského povstání. První kapitola pojednává o člověku jako tvoru společenském. Vychází ze spisku předbělohorské doby, Listové do nebe, který reaguje na soudobou sociální problematiku společnosti, primárně nerovnost mezi lidmi. Druhá kapitola tematizuje člověka jakožto hříšníka a smrtelníka vrženého do světa, kde převládá marnost a trápení. Člověk se potýká nejen se svou smrtelností, ale také svých blízkých, a tím pádem i sirobou, která ho zasahuje ve chvíli, kdy své milované ztrácí. Dokonalým a bezpečným útočištěm se mu stává Bůh. Třetí kapitola se zabývá člověkem jakožto poutníkem labyrintem světa, který se navrací do ráje srdce. Zaměřuje se na motiv odvratu od světa. Čtvrtá kapitola zachycuje člověka mezi vírou a rozumem. Člověk v pozici Truchlivého ve stejnojmenném dialogu ztělesňuje zoufalství a bolest. Hledá ztracenou naději, jistotu a bezpečí skrze cestu k Bohu. Poslední kapitola představuje člověka jakožto imago Dei, který zastává pozici prostředníka mezi Bohem a světem. Tematizován je také např. motiv rezignace, či Komenským zavedené pojmy samosvojnosti a jinudosti, které souvisejí s vystoupením z božího centra.