Literaturzensur in der DDR

Abstract

Literární cenzura - tedy zakazování knih a autorů - má v Německu dlouhou tradici již od vynálezu knihtisku. Po založení Německé demokratické republiky v roce 1949 až do jejího zániku a sjednocení Německa během let 1989 a 1990 byla sice Ústavou NDR zaručena svoboda projevu, tisku a médií, ve skutečnosti však přetrvávala cenzura v těchto základních formách: autocenzura, cenzura prostřednictvím vydavatelských domů, státní cenzura a stranická cenzura. Spisovatelé i cenzoři (lektoři ve vydavatelských domech) byly většinou odkázáni na "šestý smysl", přičemž známá tabuizovaná témata byla např.: pozitivní líčení západní společnosti a kapitalismu (především USA a SRN), texty s fašistickými rysy, kritika určitých poměrů v NDR nebo vedoucích funkcionářů SED a jejich rozhodnutí, kritické líčení Sovětského svazu a jeho spojenců ve Varšavské smlouvě, kritika komunistické ideologie, útěky z NDR, pornografie, odpírání vojenské služby. Některé knihy nemohly v tehdejší NDR vyjít vůbec, některé vyšly jenom díky tomu, že na začátku sedmdesátých let 20. století byla cenzura o poznání mírnější. Autoří pocházející z NDR tvořili tři skupiny: oficiálně publikovaní spisovatelé s vysokou mírou autocenzury, exiloví spisovatelé bez cenzury a "šuplíkoví spisovatelé", z nichž část publikovala v SRN. Odstranění cenzury žádali někteří autoři již koncem osmdesátých let, ale mnozí současní spisovatelé považují nynější diktát knižního trhu, vydavatelských domů a bulvární žurnalistiku za krutější formu cenzury než byly praktiky bývalé NDR.