Hrabě Nikolaj Pavlovič Ignatěv (1832-1908): historie diplomatické kariéry

Vydra, Zbyněk

Digitální knihovna UPCE
→
Univerzita Pardubice
→
Publikační činnost akademických pracovníků UPCE / UPCE Research Outputs
→
Zobrazit záznam

dc.contributor.author	Vydra, Zbyněk
dc.date.accessioned	2021-05-15T18:40:29Z
dc.date.available	2021-05-15T18:40:29Z
dc.date.issued	2020
dc.identifier.issn	1336-7528
dc.identifier.uri	https://hdl.handle.net/10195/77280
dc.description.abstract	Článek je koncipován jako přehled diplomatické kariéry hraběte Nikolaje Pavloviče Ignatěva (1832-1908). Svou první zahraniční misi absolvoval jako vojenský atašé ve Velké Británii (1856-1857). Úspěšně vedl mise do Buchary a Chivy (1858) a do Pekingu (1860). Byl jedním z prvních ruských diplomatů, kteří považovali Velkou Británii za hlavního konkurenta Ruska, a stal se jedním z tvůrců tzv. Velké hry (Great Game), soupeření Ruska s Británií o vliv ve Střední Asii a na Středním východě. V letech 1861-1864 vedl Asijské oddělení Ministerstva zahraničních věcí, takže se zabýval také Osmanskou říší. Zároveň bylo jeho politické myšlení ovlivněno ideologií panslavismu. Ignatěv pokračoval jako velvyslanec v Konstantinopoli v letech 1864-1877 a sebevědomě posílil pozici Ruska v Bosporu a na Balkáně.Právě v Konstantinopoli si získal značnou mezinárodní slávu, ale výrazně negativní kvůli nepřátelství s Brity. I když byl schopným diplomatem, byl též velmi upovídaným intrikánem, což ho nakonec stálo kariéru. Ignatěv ztělesňoval ruské imperiální ambice, jak tradiční, tak i nové: proti Osmanské říši, Střední Asii, Dálnému východu. Byl jedním z prvních představitelů nové, divoké generace diplomatů, kteří příliš nevěřili ve spolupráci s evropskými mocnostmi (na rozdíl od kancléře A. K. Gorčakova a jeho okruhu) a spoléhal se více na ruskou moc. Ignatěv se také nebál využít rostoucího nacionalismu malých slovanských národů a panslavistických tendencí v Rusku a mezi balkánskými Slovany po krymské válce.Díky tomu všemu představoval typ diplomata, který se v ruské zahraniční politice stal běžnějším ve druhé polovině 19. století.	cze
dc.format	p. 9-49
dc.language.iso	cze
dc.relation.ispartof	Annales historici Presovienses, volume 2, issue: 2020	eng
dc.rights	pouze v rámci univerzity	cze
dc.subject	Nikolaj P. Ignatěv (1832-1908)	cze
dc.subject	ruská zahraniční politika	cze
dc.subject	19. století	cze
dc.subject	Východní otázka	cze
dc.subject	Nikolai P. Ignatiev (1832-1908)	eng
dc.subject	Russian foreign policy	eng
dc.subject	19th century	eng
dc.subject	Eastern question	eng
dc.title	Hrabě Nikolaj Pavlovič Ignatěv (1832-1908): historie diplomatické kariéry	cze
dc.title.alternative	Count Nikolai P. Ignatiev (1832-1908): the history of a diplomatic career.	eng
dc.type	article	cze
dc.description.abstract-translated	The article is conceived as an overview of the diplomatic career of Count Nikolai Pavlovich Ignatiev (1832-1908). He completed his first foreign mission as a military attaché in the United Kingdom (1856-1857). He successfully led missions to Bukhara and Khiva (1858) and Beijing (1860). He was one of the first Russian diplomats to consider Great Britain as the main competitor of the Russian Empire and became one of the creators of the Great Game, Russia‘s rivalry with Britain for influence in Central Asia and the Middle East. In 1861-1864, he headed the Asian Department of the Ministry of Foreign Affairs, so he also dealt with the Ottoman Empire. At the same time, his political thinking was influenced by the ideology of Panslavism. Ignatiev continued as an ambassador in Constantinople in 1864-1877 and confidently strengthened the position of Russia in the Bosphorus and the Balkans. It was in Constantinople that he earned considerable international fame, but significantly negative due to hostility with the British. Although he was a capable diplomat, he was also a very talkative schemer, which eventually cost him a career. Ignatiev personified Russia‘s imperial ambitions, both traditional and new: against the Ottoman Empire, Central Asia, the Far East. He was one of the first representatives of a new, ferocious generation of diplomats who did not believe very much in cooperation with European powers (unlike Chancellor A. K. Gorchakov and his circle) and relied more on Russian power. Ignatiev was also not afraid to exploit the growing nationalism of the small Slavic nations and the pan-Slavist tendencies in Russia and among the Balkan Slavs after the Crimean War. By all of this, he was a type of diplomat who had become more common in Russian foreign policy in the second half of the 19th century.	eng
dc.peerreviewed	yes	eng
dc.publicationstatus	published version	eng
dc.identifier.obd	39885706