Abstract:
Článek je koncipován jako přehled diplomatické kariéry hraběte Nikolaje Pavloviče Ignatěva (1832-1908). Svou první zahraniční misi absolvoval jako vojenský atašé ve Velké Británii (1856-1857). Úspěšně vedl mise do Buchary a Chivy (1858) a do Pekingu (1860). Byl jedním z prvních ruských diplomatů, kteří považovali Velkou Británii za hlavního konkurenta Ruska, a stal se jedním z tvůrců tzv. Velké hry (Great Game), soupeření Ruska s Británií o vliv ve Střední Asii a na Středním východě. V letech 1861-1864 vedl Asijské oddělení Ministerstva zahraničních věcí, takže se zabýval také Osmanskou říší. Zároveň bylo jeho politické myšlení ovlivněno ideologií panslavismu. Ignatěv pokračoval jako velvyslanec v Konstantinopoli v letech 1864-1877 a sebevědomě posílil pozici Ruska v Bosporu a na Balkáně.Právě v Konstantinopoli si získal značnou mezinárodní slávu, ale výrazně negativní kvůli nepřátelství s Brity. I když byl schopným diplomatem, byl též velmi upovídaným intrikánem, což ho nakonec stálo kariéru. Ignatěv ztělesňoval ruské imperiální ambice, jak tradiční, tak i nové: proti Osmanské říši, Střední Asii, Dálnému východu. Byl jedním z prvních představitelů nové, divoké generace diplomatů, kteří příliš nevěřili ve spolupráci s evropskými mocnostmi (na rozdíl od kancléře A. K. Gorčakova a jeho okruhu) a spoléhal se více na ruskou moc. Ignatěv se také nebál využít rostoucího nacionalismu malých slovanských národů a panslavistických tendencí v Rusku a mezi balkánskými Slovany po krymské válce.Díky tomu všemu představoval typ diplomata, který se v ruské zahraniční politice stal běžnějším ve druhé polovině 19. století.
