Abstrakt:
Příspěvek se zabývá reakcí katolické církve na počínající krizi a marginalizaci přechodových rituálů v důsledku procesů sekularizace a modernizace společnosti. První viditelné projevy této krize se začaly objevovat již v polovině 19. století a zcela převládly na jeho konci. Vyznačovaly se neochotou věřících dodržovat pravidla stanovená liturgickými a rituálními příručkami a podřizovat se nepsaným zvyklostem, které rituály doprovázely. Ve zmíněném období lze sledovat proměny postoje církve k těmto otázkám. Zpočátku se jednalo spíše o ojedinělé projevy neposlušnosti, kněží je proto nekompromisně odmítali a uplatňovali svou autoritu, s postupující sekularizací těchto situací přibývalo a církev se stále častěji ocitala v defenzívě. Autoritativní přístup byl vzhledem k narůstajícím konfliktům nahrazován smířlivějším postojem, na počátku 20. století dokonce zjevným přehlížením těchto prohřešků. Příspěvek sleduje, jak se postupně měnila strategie církve a co bylo příčinou jejího neúspěchu v tomto zápasu, který přivodil erozi katolických přechodových ritů ve 20. století.
