Abstrakt:
Stať se snaží představit starou sremskou silnici mezi Zemunem a Novým Sadem z hlediska úvah o kulturní krajině a symbolické geografii. Výklad je koncipován jako svého druhu metaforické putování, „reflexivní cestopis“, během něhož jsou představeny emblematické historické události či jiné sociokulturní reálie, s nimiž tato silnice přímo či nepřímo souvisí. Ukazuje se tak kulturněhistorická vrstevnatost zdánlivě periferního prostředí, jež procházelo specifickým vývojem zejména po ústupu osmanské nadvlády na konci 17. a v průběhu prvních desetiletí 18. století. Následná reintegrace Panonské nížiny do rámce habsburského státu byla doprovázena výraznými migracemi a kolonizačními programy vyhlášenými habsburským dvorem, v jejichž rámci získává oblast Sremu do značné míry multikulturní a etnicky heterogenní charakter. Přirozenou osou těchto procesů byla stará sremská silnice, jež prochází zejména územím někdejší Vojenské krajiny. Její hraničářský režim výrazně ovlivnil také charakter urbanismu tamních sídel, vznikajících v pravidelném půdorysu podél hlavních komunikací. Stať se snaží představit tuto silnici jako jeden z výrazných prvků spoluutvářejících kulturní identitu regionu, třebaže mnohé obrazy jsou pozapomenuty nebo je setřely četné dějinné zvraty. Formou symbolických zastavení je přiblíženo šest sídel, jimiž stará sremská silnice číslo sto prochází: Zemun, Batajnica, Nova a Stara Pazova, Indjija, Banstol a Sremski Karlovci.
