Abstrakt:
V Sókratově filosofii nalezl Jan Patočka tu nejryzejší podobu filosofie vůbec. Velmi záhy ji pochopil jako cestu ustavičného tázání, jehož cílem není dospět k nějakému definitivnímu tvrzení jako výkladovému klíči ke smyslu universa, nýbrž filosofovat, usilovat o porozumění, moudrost. S tímto pojetím filosofie jako péče o duši Patočka hluboce souzněl, což ovlivnilo formování jeho vlastních filosofických koncepcí. S přihlédnutím k obtížím, jež provází snahy o poznání Sókrata jako historické postavy, se však Patočkův výklad Sókrata jeví jako nedostatečně prokázaný. Význam Patočkova porozumění Sókratovi tudíž nespočívá ani tak v příspěvku k historicky orientovanému sókratovskému bádání, jako spíše ve stále aktuální otázce po smyslu lidské existence.