State approaches to homosexuality, sexological discourse and non-heterosexual lives in socialist Czechoslovakia, 1948-1989

Abstract

Předložená práce zkoumá, jakými způsoby se prolínaly státní přístupy k neheterosexuální sexualitě se skutečně žitými životy s prožitými zkušenostmi obyčejných lidí, kteří se (zejména zpětně) identifikovali jako gayové a lesby, případně transsexuálové a transsexuálky. V českém kontextu se jedná o první výzkum svého druhu, který kombinuje metodu orální historie s analýzou odborných textů československé sexuologie z komunistického období. Propojení institucionálního rámce státního přístupu k homosexualitě a individuálních prožívání neheterosexuální identity v kontextu československého socialismu přineslo několik nových a důležitých poznatků. Za prvé, výzkum odhalil mnohovrstevnatou podstatu a roli československé sexuologie, již není možné jednoduše interpretovat jako úslužnou heteronormativní ruku socialistického státu. Tato část předkládané práce je založena na originální ucelené analýze více než 120 odborných článků a knih, zabývajících se homosexualitou a transsexualitou, publikovaných českými a slovenskými sexuology v letech 1947 až 1989, jež jsou shromážděné v databázi Bibliographica medica Čechoslovaca v Národní lékařské knihovně v Praze, která eviduje veškerou odbornou literaturu publikovanou českými a slovenskými lékaři nepřetržitě od svého vzniku v roce 1947 do současnosti. Z tohoto archivního výzkumu a následné analýzy vyplynulo, že československá sexuologie sice důsledně plnila roli "expertního hlasu" a ve svých publikacích byla loajální k ideologickým požadavkům jednotné a heteronormativní identity, jež pomáhala udržovat stability společenského řádu a vlády jedné strany. Na druhou stranu československásexuologie nebyla v žádném případě statická a její argumenty o homosexualitě a transsexualitě, a přístupy k nim, se od začátku 50. do konce 80. let vyvíjely emancipačním směrem. Na rozdíl od dosavadních dominantních historických a sociologických interpretací československé sexuologie jako v zásadě negativního a represivního diskurzu, jež jednolitě definoval homosexualitu jako "deviantní" a "perverzní" a disciplinoval objekty svých definic a péče, tato práce argumentuje, že sexuologický diskurz v socialistickém Československu je nutné vnímat především jako nejednotný a v mnoha ohledech překvapivě liberální. Jak dokládají nejen jejich publikované argumenty, studie a komentované kazuistiky, ale také jejich osobní postoje, činy a terapeutické praxe v průběhu více než čtyřiceti let, někteří čeští a slovenští sexuologové svým přístupem k homosexualitě a transsexualitě překračovali hranice oficiálních definic a naopak se aktivně snažili nejen o zlepšení životních podmínek homosexuálních a transsexuálních lidí před rokem 1989, ale i o celospolečenskou změnu ve vnímání neheterosexuálních sexualit. Analýza sexuologického diskurzu také dokládá, že v procesu dekriminalizace homosexuality na konci 50. let 20. století to byla právě československá sexuologie, jež iniciovala diskuse o právních změnách a zároveň aktivně stála proti regulačním snahám Ministerstva vnitra. V 60. letech, na základě několika longitudiálních studií, mnozí sexuologové změnili názor na možnost vyléčení homosexuality a postupně změnili svůj přístup od soucitné pomoci "postiženým" k rekonceptualizaci sexuologie jako socio-terapeutické podpory v procesech coming-outu a formování pozitivní homosexuální identity. Oficiální sexuologický diskurz byl stále tím "hlasem režimu," jenž tvořil zásadní expertní aparát státního přístupu k homosexualitě. Další komunističtí odborníci a ideologové v různých oblastech (jako byly školství, tisk či sociální správa) na něj spoléhali, a i když byl cenzurovaný, zaštiťovali se jím jako nezávislou expertní pravdou. Na druhou stranu, výzkum představený v této práci odhalil, že tyto "pravdy" (jako například podporovaná kompatibilita homosexuality a manželství) byly často vskutku šalamounské a že sexuologické ordinace navzdory disciplinačním účinkům zároveň fungovaly v podstatě jako první gay kluby už od poloviny 70. let. A za druhé, využití orální historie nabídlo cennou sondu do životů neheterosexuálních lidí v období státního socialismu, o nichž toho stále víme velmi málo. Tato část práce je založena na šestnácti rozsáhlých biografických vyprávěních neheterosexuálních lidí, zejména žen, a čtrnácti sepsaných autobiografických transsexuálních žen a mužů, narozených v letech 1929-1952, kteří prožili většinu svého života v socialistickém Československu, sesbíraných v letech 2008-2011. Výpovědi narátorek a narátorů přinesly nové poznatky o dětství, dospívání a rodinných konstelacích neheterosexuálních lidí, zpochybnily mýty o homogenitě "homosexuálních jedinců", či pasivní ženské sexualitě, a odhalily velkou míru autonomie, s níž neheterosexuální lidé za socialismu disponovali navzdory své "represi" a "neviditelnosti". Narátoři a narátorky zároveň identifikovali alternativní historické milníky a momenty jak svých individuálních životů, tak kolektivního "homosexuálního" uvědomění a solidarity, jež doposud zůstávaly víceméně skryté. Orální historie zároveň poukázala na rozmanitý vztah individuálních narátorů a narátorek ke státu a komunistické moci, jež byly často podstatnější a měly závažnější důsledky, než jejich sexuální identita. Lidé, kteří v období socialismu měli malé (šasto spíše žádné) terminologické a politické prostředky se oficiálně identifikovat jako gayové, lesby či transsexuálové, překvapivě svými vyprávěními poskytli důkazy, že tyto identity přesto žili, a to nejen ve strachu a stresu, jak často slyšíme, ale také s kuráží, noblesou a důvtipem. Ve svém celku práce přináší nové vědecké poznatky, jež obohacují jak současné dějiny socialistického Československa, tak dějiny sexuality v českých zemích, a přispívá k mnohavrstevnatému čtení a analýze hranic normality/deviace, veřejného/soukromého a submise/vzdoru v socialistickém Československu. Zároveň práce ukazuje, jak cenné je studium sexuality a orální historie pro historické zkoumání naší nedávné minulosti.