Filosofie a náboženství v českém myšlení (T. G. Masaryk, E. Rádl, B. Komárková, J. Patočka)

Abstract

Souhrn Obsahem diplomové práce je vymezení a reflexe filosofie a náboženství u konkrétních myslitelů 20. století. T. G. Masaryk pohlížen na náboženství jako na vztah osobně žité víry k Bohu. Masaryk se zabýval vztahem moderního člověka k náboženství, protože se domníval, že je nespokojen se starým tradičním náboženstvím, které bylo již překonané a byla potřeba hledat nové, pokrokové náboženství, které se dokáže přizpůsobit požadavkům moderního člověka. Jím bylo náboženství založené na humanitě. Emanuel Rádl reflektoval náboženskou otázku skrze křesťanství, útěchu z filosofie a vědu. Náboženství považoval za odevzdaný vztah k Bohu a pokorným stavem mysli, která si je vědoma svým úkolů pod zorným úhlem věčnosti. Požadoval v životě jednotnost, jednu pravdu, neuznával dualitu pravdy. Filosofii chápal jako myšlenkovou cestu angažované kritické účasti na životě společnosti. Božena Komárková se zabývala vztahem náboženství a lidských práv. Upozorňovala, že pokud si člověk vytvoří vztah k věci místo k člověku je potřeba znovu dosadit živého Boha, aby v postavě Kristově zjevil, že jediným vztahem který pro člověka vymezil je láska. Ta vrací člověku ztracené lidství. Komárková se důkladně zabývala vznikem lidských práv a došla k závěru, že právo svobody kázání evangelia je počátkem vzniku všech lidských práv. Jan Patočka reflektoval náboženství a filosofii Platónovou péčí o duši a filosofií dějin. Duše ze sebe může v péči o sebe samu vytvořit pevný útvar, ale pokud o sebe nedbá propadne neurčitosti, neohraničenosti. Duše svým kosmologickým původem náleží k nebi. Jednotlivé duše mají v kosmické duši, která vznikla jako kosmos, svůj původ. Patočka hovoří o tom, že je duše tím, co samo sebe určuje ke svému bytí a také je tím, co rozhoduje o růstu či úpadku bytí.