Narace v detektivních románech Georgese Simeona a Léa Maleta

Abstract

Detektivní román prodělal za zhruba půldruhého století dynamický vývoj. V průběhu tohoto období se měnila jak jeho stránka formální, tak i stránka obsahová. Přesto některé specifické rysy jsou společné pro téměř každou detektivku: záhada, kterou je zločin popsaný v úvodu vyprávění, v jeho závěru pak odhalení pachatele a objasnění všech okolností zločinu. Uri Eisenzweig spatřuje specifikum tohoto žánru i v nedostatku relevantních informací v konkrétním místě vyprávění, v nemožnosti vyprávět: „Záhada není nic jiného než absence příběhu zločinu, a právě tato absence vyvolává a zároveň zprostředkovává vývoj příběhu vyšetřování. Detektivní román zakládá svou vlastní existenci na nemožnosti vyprávět.“ Vypravěč musí čtenáři distribuovat jednotlivé informace takovým způsobem, aby záhadu nastolenou v úvodu vyprávění udržel až do jeho závěru, a aby objasnění záhady bylo logické a překvapivé. Detektivní žánr je tedy zajímavý i z naratologického hlediska. Z tohoto důvodu je tato studie zaměřena na analýzu základních narativních kategorií epického diskursu (vypravěč, postava, čas a prostor) a pokusí se poukázat na to, jakými způsoby vypravěč informuje čtenáře o fikčním světě. Vlastní analýza bude provedena na korpusu jedenácti detektivních románu od dvou autorů, kteří zásadním způsobem ovlivnili vývoj detektivního žánru ve Francii ve druhé polovině dvacátého století: Georgese Simenona a Léa Maleta.