Zahájení „české války“ v kontextu vládního bankrotu roku 1615

Abstract

Tato studie se zabývá problematikou nového daňového zákona, který byl přijat na českém zemském sněmu roku 1615. Ten je ve starší literatuře interpretován jako strategická chyba a slabost české stavovské opozice, která dobrovolně ustoupila požadavku císaře a schválila mu výběr vysokých daní na splátky panovníkových dluhů na 5 let (1616-1620). Autor na základě dochovaných pramenů dospívá k jiné interpretaci a rozhodnutí zemského sněmu považuje za formu státního bankrotu, kterým byla znehodnocena část úvěrových aktiv širokého okruhu panovnických věřitelů, kteří neměli českou zemskou příslušnost. Zemský sněm jako stavovský orgán převzal kontrolu nad pozemkovým majetkem panovníka a ustavil vlastní centrální berní úřad, který měl výběr aktuálních daní i starších nedoplatků (od roku 1597) a následné užití těchto peněz v souladu s rozpočtovým určením daní organizovat nezávisle na finančních institucích panovníka. Tím došlo k odstavení panovnického dvora od hlavních příjmů z českých daní, které do té doby tvořily rozhodující část příjmů dvorské komory. Tyto okolnosti autor považuje za jeden z hlavních důvodů, které vedly voleného následníka trůnu Ferdinanda Štýrského k zahájení válečného tažení do Čech v létě roku 1618. Jeho hlavním cílem bylo ovládnutí ekonomických zdrojů; nábožensko-politická krize a květnová defenestrace českých místodržících byly vhodnou záminkou k tomuto zásahu, jehož hlavním cílem bylo ovládnutí ekonomických zdrojů.