Šlechtická usaďba v Rusku 20. století jako příklad kontinuity a diskontinuity

Abstract

Rodinná sídla tradičně hrála ústřední roli v aristokratické rodinné paměti. Ruská šlechta v tom nebyla výjimkou, přičemž zvláštní roli hrály venkovské statky (usaďby). Venkovský statek byl místem, kde šlechtici trávili podstatnou část svého dětství, místem příjemných vzpomínek a jakousi konstantou v rodinném životě napříč generacemi. Proto byl uchováván v rodinné paměti a měl v něm bezpečné místo. Zároveň byl statek sám o sobě místem paměti, protože uchovával vzpomínky na předchozí generace rodiny. Studie se proto zabývá dvěma zásadními problémy. První z nich je role venkovského sídla v paměti předků, zejména to, jak se vzpomínky na konkrétní sídlo předávaly mezi generacemi a jak se obraz rodinného sídla jako „hnízda“ proměnil v bouřlivých dobách konec 19. století, přes revoluce až do současnosti. Druhým je širší veřejný diskurz o šlechtě, její historii a místě ve společnosti. Tento diskurz je prezentován prostřednictvím obrazu usaděb v kolektivní paměti šlechty a historické paměti společnosti. Záměrem bylo demonstrovat kontinuitu a diskontinuitu v paměti ve 20. století; proto je článek rozdělen do tří částí: usaďba v kolektivní paměti v imperiálním Rusku, v sovětské éře a v post-sovětské době. Článek vychází zejména z pramenů osobní povahy (nepublikované deníky z ruských archivů, korespondence, paměti atd.).