Role inzulinového receptoru za fyziologických a patologických stavů

Abstract

Inzulín je bílkovinný hormon produkovaný -buňkami Langerhansových ostrůvků slinivky břišní (pankreatu). Má významnou funkci při regulaci intermediárního metabolismu sacharidů, proteinů i tuků a také při udržení homeostázy. Jeho úkolem je zvyšování ukládání glukózy, mastných kyselin a aminokyselin do buněk. V organismu tedy plní anabolickou funkci. Antagonistou inzulínu je glukagon, který má katabolickou funkci. Do krve uvolňuje glukózu, mastné kyseliny a aminokyseliny. Inzulín a glukagon tedy mají protichůdné účinky, čímž se podílejí na udržování glykémie. Inzulín putuje krevním oběhem k cílovým buňkám, kde se váže na inzulínový receptor, který se skládá ze dvou - a dvou -podjednotek. Po prvním kontaktu molekuly inzulínu se svým receptorem dochází k rozsáhlým konformačním změnám jak v molekule hormonu, tak i v molekule inzulínového receptoru. Dochází k velkému množství reakcí, až nakonec dojde k přesunu váčků obsahujících glukózové transportéry k membráně a následnému splynutí s membránou. Glukózové přenašeče pak mohou vychytávat glukózu z krve a transportovat ji do buňky. V závislosti na míře poškození inzulínových receptorů se mohou projevovat různá onemocnění. Mezi velmi závažné genetické defekty inzulínových receptorů patří leprechaunismus (Donohue syndrom), Rabson-Mendenhallův syndrom a inzulínová rezistence typu A. K dalším patologiím jsou řazeny inzulínová rezistence, metabolický syndrom a diabetes mellitus.