Abstrakt:
Článek kriticky analyzuje dva argumentační kroky, na kterých stojí pozdní filosofie Johna Rawlse, tedy „politický liberalismus“. Prvním z nich je rezignace na roli pravdy ve veřejné diskusi a její nahrazení „rozumností“ [reasonableness]. Druhým krokem je pokus o založení principů spravedlnosti na idejích „implicitně obsažených v demokratické společnosti“. Oba tyto kroky jsou reakcí na různorodost moderních společností a mají umožnit dosažení společenského konsensu, který by transcendoval názorovou pluralitu. Rawlsovo provedení těchto dvou kroků je však problematické. Navzdory snaze o „čistou procedurální“ teorii se nedokáže vyhnout postulování silných obsahových předpokladů týkajících se koncepcí osoby a společenské spolupráce. Ty následně hrají klíčovou roli v jeho teorii, ačkoli je Rawls nedokáže přesvědčivě zdůvodnit. Článek tedy prezentuje interní kritiku politického liberalismu.