Abstrakt:
Stať se snaží přiblížit proměny literárněhistorických přístupů, k nimž došlo v souvislosti se závěry první světové války a vznikem Království SHS (Jugoslávie). Základní paradigma integračních procesů se v prostředí jihoslovanských národů odvíjelo již od přelomu 19. a 20. století, situace po roce 1918 však těmto procesům určila nové podoby. V souvislosti s politickými poměry a ideou nového soustátí se však změnily i interpretační modely literárních dějin, v jejichž rámci lze hovořit o třech základních pojetích. V první, ještě předválečné fázi byly jihoslovanské literární dějiny chápány zejména srbskými historiky v rámci korpusu srbského písemnictví. (Stojan Novaković). Druhým možným přístupem je určitý srbsko-chorvatský dualismus (Gerhard Gesemann, Dragutin Prohaska). Třetí metodologií je koncept jugoslávské literatury, jehož emblematickým představitelem byl zejména Pavle Popović. Analýza jeho literárněhistorických prací, zejména pak Přehledu srbské literatury, Jugoslávské literatury, Jugoslávské literatury jako celku a Pohledu na jugoslávskou literaturu, umožňuje sledovat proměny úvah o jednotné jugoslávské literatuře, jejích specifikách v meziválečném období a v neposlední řadě i okolnostech, jež vedly k jejímu nezdaru.
