Práce se zabývá vztahem teorií Jürgena Habermase a Jacquese Derridy. Nejprve se snažíme nastínit Habermasovo myšlení ve vztahu k první generaci kritické teorie, posléze jeho intersubjektivní pojetí komunikativní racionality a diskurzivní teorie tolerance a demokracie. V druhé části se snažíme upřesnit vztah Derridy a Habermase, abychom se poté pokusili odpovědět na otázku "Co je to dekonstrukce?", s důrazem na Derridovo pojetí traumatu ve fenoménu "11.září", tolerance a rozdílu mezi právem a spravedlností. Dále se snažíme nastínit eticko-politické konsekvence Derridova myšlení.
V části třetí se pokusíme přiblížit intervenci Slavoje Žižka do dialogu Derridy s Habermasem, z pozice propojující "návrat k Hegelovi" a lacanovskou psychoanalýzu. Žižek v dialogu identifikuje překvapivou shodu, ohledně oddělení sféry etiky a politiky a "rezistenci k činu" a snaží se dokázat, jak se obě pozice navzájem vyžadují pro svou konzistenci. Ve svém pozdější pojetí "procesivní etiky" se jistým způsobem dostává zpět k Derridovu pojetí "nemožné" etiky a neuskutečnitelné spravedlnosti.
