Digitální knihovnaUPCE
 

Publikační činnost akademických pracovníků FR / FR Research Outputs

Permanentní URI k tomuto záznamuhttps://hdl.handle.net/10195/61749

Procházet

Search Results

Nyní se zobrazuje 1 - 10 z 10
  • Článekpeer-reviewedpostprintOmezený přístup
    Rizika a limity užití čisticích past při ošetření pískovce
    (2023) Ďoubal, Jakub; Bayer, Karol
    Cílem článku je zmínit rizika, která jsou spojená s užíváním čisticích past na bázi hydrogendifluoridu amonného na křemenné pískovce a zejména pak na sochařská díla. Chemické čištění pomocí past na bázi hydrogendifluoridu amonného, případně jiných rozpustných fluoridů, je v běžné restaurátorské praxi dodnes poměrně rozšířenou metodou. Hlavním důvodem je snadná a rychlá aplikace, a tím i ekonomická výhodnost, která v situaci, kdy je cena často jediným kritériem výběru dodavatele, hraje důležitou roli. Nicméně tyto výhody jsou vykoupeny nízkou kontrolovatelností procesu (nerovnoměrnost očištění a nebezpečí přečištění), zanesením reziduí chemických látek a nečistot do porézního systému, nutností použití velkého množství vody na vymytí, a zejména pak nebezpečím narušení povrchu a tím i výrazného zrychlení degradačních procesů. Článek podrobně popisuje a zdůvodňuje limity použití čisticích past při restaurování, přičemž vychází ze zahraničních publikovaných studií, vlastních zkušeností autorů i výzkumu a je doplněn množstvím obrazového materiálu dokumentujícího popsané procesy.
  • Článekpeer-reviewedpublished versionOmezený přístup
    Fenomén renesančního štuku a jeho reflexe v současnosti
    (2021) Kuneš, Petr; Tišlová, Renata
    Příspěvek si klade za cíl čtenáře blíže seznámit s aktuálně probíhajícím výzkumným projektem ´Renesanční a manýristické štukatérství v Čechách a na Moravě´, v rámci kterého většina dále prezentovaných statí čísla ZPP vznikla. Na úvod monotematického dvojčísla bychom rádi přiblížili širší souvislosti jeho vzniku a čtenářům blíže představili projekt, který je řešen ve spolupráci specialistů z Fakulty restaurování Univerzity Pardubice, Katedry dějin umění Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci a Národního památkového ústavu. Jeho náplní je široce pojaté, interdisciplinární studium fenoménu raně novověkého štukatérství na našem území. Nedílnou součástí problematiky, a tedy i řešení projektu je oblast praktické péče o tato díla. Ta zahrnuje výzkum druhotných zásahů, kterými štukatury ve své starší i recentní historii prošly, analýzu památkových hodnot a teoretických možností přístupů k jejich obnově a konečně také návrh a ověření konkrétních vhodných postupů a materiálů při jejich restaurování.
  • Článekpeer-reviewedpublished versionOmezený přístup
    Císařský sál zámku Bučovice ve 20. století - dokumentace, restaurování a prezentace
    (2020) Míchalová, Zdeňka; Vojtěchovský, Jan; Krajčírová, Lucia
    Interiéry zámku v Bučovicích, vybudovaného v poslední čtvrtině 16. století Janem Šemberou Černohorským z Boskovic za přispění císařského antikváře Jacopa Strady, představují mimořádně kvalitní ukázku manýristického umění na Moravě. Reprezentativní prostory v souvislosti se změnou využití zámku ztratily své původní určení a od sklonku 18. století až do konce druhé světové války sloužily k uložení archivu liechtensteinské účtárny. V období bezprostředně po válce pokračovalo utilitární využití nejcennějších prostor zámku. Po převzetí zámku Národní kulturní komisí byl objekt zařazen mezi prioritní objekty, které se měly zpřístupnit veřejnosti. V případě Bučovic mělo být v interiéru zámku zřízeno muzeum renesanční bytové kultury a z toho důvodu se mělo začít s restaurováním reprezentativních pokojů v přízemí. Díky bohatému spisovému materiálu a historické fotodokumentaci je možné poměrně přesně rekonstruovat průběh rozsáhlého restaurování. Způsob restaurování a prezentace sálu vytvářeli zástupci institucí poválečné památkové péče, nejdříve Národní kulturní komise, později Státní památkové správy, dále Státního památkového úřadu pro Moravu a Slezsko a Krajského národního výboru v Brně. Restaurování začalo v roce 1952 v Císařském sále, kde se dochovala nejbohatší výzdoba v podobě štukových soch, reliéfů, nástěnných maleb a deskových obrazů osazených na klenbě. Práce byly zadány pražskému družstvu Tvar, které vzniklo v roce 1948 jako instituce sdružující umělce a restaurátory. Za družstvo jednal vedoucí restaurátorské sekce, architekt František Mayerhoffer, který navrhl první koncepci restaurátorského zásahu. Samotné práce prováděli sochař Miroslav Böswart a malíř Antonín Erhardt, jenž uvedl své zkušenosti s restaurováním v Itálii a v Německu. V první fázi restaurování bylo provedeno očištění štukových dekorací a dále bylo rozhodnuto, že budou provedeny drobné doplňky poškozených soch. Na groteskové výmalbě klenby byl proveden konzervační zákrok s neutrální retuší. Během prvního roku prací však došlo k zásadní obměně restaurátorského týmu. Malíř Erhardt za nejasných okolností z Bučovic odešel a na jeho místo nastoupil malíř Kutílek a další nejmenovaní spolupracovníci družstva Tvar. Ti opravovali lunety za štukovými figurami, kde vznikly rozsáhlé přemalby, a malby v okenních záklencích, na kterých se později objevily závažné problémy. Nakonec byla spolupráce s družstvem Tvar zcela ukončena a na místo byl v roce 1954 povolán jeden z nejzkušenějších odborníků v oboru nástěnné malby, František Fišer, který podrobil předchozí práce výrazné kritice. Zejména šlo o použití nesprávné fixáže, která způsobila odkupování barevných vrstev v okenních špaletách a na pozadí lunet. Císařský sál tak v krátkém čase, vedle opravy štukových dekorací, prošel třemi restaurátorskými zásahy na malbách: neutrální retuší, rozsáhlými přemalbami a opravou nesprávné fixáže. Ani zásah Františka Fišera však nebyl zcela uspokojivý, proto v osmdesátých letech 20. století na opravě špalet pokračoval František Sysel, jeho zákrok však zůstal nedokončený. Další úpravy sálu, jako výměna renesančních dveří nebo nahrazení původní cihelné podlahy mramorovou, byly motivované snahou o co nejlepší prezentaci památky, nerespektovaly však autentické detaily. Sami zástupci zúčastněných institucí nakonec konstatovali, že na poválečné Moravě šlo o náročnou akci, s níž nebyly dosud zkušenosti.
  • Článekpeer-reviewedpublished versionOtevřený přístup
    Václav Hradecký a restaurování jeho díla Sursum corda ze sbírky Muzea umění v Olomouci
    (2018) Schmidtová, Klára; Machačko, Luboš
    Text představuje výsledky komplexního restaurování malby Sursum Corda od Václava Hradeckého. Na díle byl proveden rozsáhlý restaurátorský průzkum, po kterém následoval restaurátorský proces. Díky průzkumu děl Václava Hradeckého v Muzeu České literatury a identifikace dalších Hradeckého děl s podobnou tématikou bylo možné umístit malbu do širšího uměleckohistorického kontextu.
  • Článekpeer-reviewedpublished versionOtevřený přístup
    Laminátová socha Rychlost ve světle komplexního restaurátorského průzkumu
    (Národní památkový ústav, 2019) Červinka, Josef; Křenková, Zuzana; Říhová, Vladislava
    Článek prezentuje restaurátorský průzkum laminátové sochy Rychlost od Jiřího Nováka (1922–2010). Práci se skelným laminátem se umělci věnovali od druhé poloviny 60. let, Rychlost vznikla už mezi lety 1958–1961. V evropském kontextu je raným příkladem využití „moderního“ syntetického materiálu. Na vzniku díla spolupracoval chemik Miroslav Schätz. Bylo zhotoveno laminováním z polyesterové pryskyřice probarvené ve hmotě na tmavě modro s přídavkem kovového prášku. Komplexní průzkum zahrnoval: vizuální průzkum, endoskopický průzkum, fotogrammetrii, 3D skenování a materiálový průzkum.
  • Článekpeer-reviewedpublished versionOmezený přístup
    Restaurování a rekonstrukce pohyblivého ozvučeného betlému z Dětenic – příběh takřka detektivní
    (Technické muzeum v Brně, 2019) Machačko, Luboš; Medová, Dominika; Volák, Jan
    Pohyblivý ozvučený betlém z obce Dětenice vznikal postupně od druhé poloviny 19. až do počátku 20. století. Jeho autorem je Vincenc Novotný, vyučený malíř pokojů a fotograf. Betlém o rozměrech 330x80x50cm se skládá z dřevěné kostry, pohyblivého mechanismu zahrnujícího dřevěné, kovové, usňové a textilní části, hracího mechanismu s píšťalami, xylofonem a kolíkovým válcem, a jeho součástí je více než sedmdesát figur umístěných v iluzivní krajině s architekturou z papíru a papírmašé. Těžce poškozený betlém prošel náročnou obnovou v letech 2012 -2018. Na Fakultě restaurování Univerzity Pardubice v Litomyšli byly postupně restaurovány dochované dvojrozměrné figury a architektura z papíru a trojrozměrné figury a terény z papírmašé. Části, dochované ve fragmentech, s rozsáhlými ztrátami originálu, byly zrestaurovány a citlivě doplněny. Samostatnou kapitolu tvořily figury, u kterých stupeň poškození barevné vrstvy neumožňoval opětné použití v betlému. Ty byly zpevněny a očištěny a podle nich byly, s využitím infračervené fotografie, zhotoveny rekonstrukce. Doplňování chybějících částí probíhalo metodou analogické rekonstrukce podle jediné dochované fotografie betléma, pocházející z doby kolem roku 1941, a s využitím dochovaných grafických předloh ze soukromých sbírek či z dobových pramenů a literatury. Právě dohledávání předloh, porovnávání jednotlivých typů a výběr vzorů vhodných pro rekonstrukci byla práce takřka detektivní. Restaurování Dětenického betlému představuje příklad široké mezioborové spolupráce, do níž byla kromě profesionálů zapojena i odborná a laická veřejnost.
  • Článekpeer-reviewedpostprintOmezený přístup
    Sgrafito 50. let 20. století: Mapování výskytu, stavu, autorství a okolností realizací sorelových sgrafit
    (2018) Říhová, Vladislava; Machačko, Luboš
    Použití techniky sgrafita v architektuře socialistického realismu je považováno za výsledek inspirace tvůrců českými renesančními památkami. Jistě i tato linie hrála při komponování fasád s důrazem na „národní tradici“ svou roli, samotné sgrafito však není v této době na evropských fasádách žádnou výjimkou. Najdeme také řadu zahraničních realizací, v nichž se v první polovině 50. let uplatnilo jako široce využívaná monumentální technika a nejednalo se vždy jen o bratrské socialistické státy pod sovětskou kulturní nadvládou. Sgrafita konce 40. a průběhu 50. let nacházíme například v západním Německu, Nizozemí nebo ve Vídni. Nejen domácí, ale i zahraniční soubory památek generují aktuální zájem o sgrafito jako restaurátorský problém. Dobrým příkladem mohou být sgrafita, která vznikla pro řadu fasád nově rekonstruovaných domů centra Gdaňsku (Polsko), zničeného druhou světovou válkou. Tato díla jsou dnes chráněna jako příklady tvorby umělců i jako doklad propagandy reálného socialismu. Jejich výzkumu se s ohledem na technologie a možnosti konzervace věnuje pozornost i v mezinárodním měřítku. České prostředí tak důrazem na výzkum poválečného umění zcela souzní se současnými evropskými trendy, je však specifické užívanými materiály, neboť zahraniční sgrafita byla prováděna především v tvrdé cementové omítce a tradiční technika vápenných omítek zůstává vyhrazena socialistickému Československu. Plošný výzkum poválečného sgrafita na území České republiky si klade ambici alespoň částečně nahradit scházející odbornou literaturu, která by se tímto problémem zabývala. Vzhledem k historické a umělecko¬ řemeslné hodnotě děl a s přihlédnutím ke skutečnosti, že jsou též součástí památkově chráněných objektů, považujeme sorelová sgrafita za svébytnou výtvarnou disciplínu, která je hodna důslednější péče a zachování, i přes to, že vznikala za podmínek, kdy se z architektury stal nástroj ideologické propagandy totalitní moci stalinistického režimu.
  • Článekpeer-reviewedpublishedOmezený přístup
    Restaurování gotického náhrobku Arnošta z Pardubic v polském Kladsku: shrnutí výsledku průzkumu
    (2018) Ďoubal, Jakub; Bayer, Karol; Zítková, Petra
    Fakulta restaurovaní Univerzity Pardubice provedla v letech 2015–17 komplexní průzkum a restaurovaní náhrobku Arnošta z Pardubic, který se nachází ve farním kostele Nanebevzetí Nejsvětější Panny Marie v polském Kladsku. Náhrobek představuje mimořádný doklad gotického sochařského umění 14. století. Dílo bylo v minulosti několikrát poškozeno a dochovalo se v torzální podobě, a to ve značně neutěšeném stavu. Opukový náhrobek osazený na tumbě z červeného vápence nebyl nikdy odborně restaurován a ani na něm nebyl proveden materiálový výzkum. Komplexní průzkum a vlastní restaurování přineslo řadu významných poznatků, které by mohly napomoci k identifikaci provenience díla a poznaní jeho někdejšího vzhledu.
  • Článekpeer-reviewedpublishedOtevřený přístup
    Pražská mozaikářská dílna Viktora Foerstera. Přehled monumentálních zakázek
    (2017) Říhová, Vladislava; Křenková, Zuzana
    Malíř Viktor Foerster založil na počátku 20. století v prostorách kláštera u sv. Jiří na Pražském hradě mozaikářskou dílnu. Ačkoliv je považován za prvního českého mozaikáře, jeho dílo dosud není nijak uceleně zhodnoceno. Pohled na několik desítek Foersterových mozaikových realizací je skládán až v poslední době díky terénnímu průzkumu a archivním rešerším. Průzkum písemných pramenů zprostředkoval pevná data z Foersterova osobního i pracovního života, která vyvracejí v literatuře tradované omyly a rozšiřují pohled na jeho tvorbu. Úvod studie ozřejmuje původ zájmu o specifickou techniku, Foersterovy názory na výtvarné působení mozaiky, italské školení a vazby na okruh Beuronské umělecké školy. Následuje stručný přehled zakázek v Čechách, na Moravě i v zahraničí. Zmiňována jsou díla svázaná s profánní i sakrální architekturou, sepulkrální tvorba a restaurátorské zakázky, přičemž je pozornost věnována i zaniklým a nerealizovaným mozaikám.
  • Článekpeer-reviewedpublishedOtevřený přístup
    Evropská tradice a počátek novodobé mozaiky v Čechách a na Moravě
    (2017) Křenková, Zuzana; Říhová, Vladislava
    Obnovení musívní techniky proběhlo po polovině 19. století v Benátkách. Snaha o záchranu mozaik tamního chrámu sv. Marka vedla k obnově výroby mozaikového skla a založení specializovaných dílen, které pracovaly na opravě starších děl i zhotovování nových kompozic. V benátském prostředí, především v podniku Antonia Salviatiho, se vyučily generace mozaikářů, jež specializovanou činnost, na pomezí umění a řemesla, přenesli do dalších evropských zemí. Pro Čechy je důležitou osobností především Luigi Solerti, který se usadil v zázemí původně sklomalířského podniku Alberta Neuhausera v Innsbrucku. Firma realizovala zakázky nejen na území Rakouska, ale také všech dalších zemí monarchie. Působení zahraničních mozaikářů je v rámci českého dějepisu a teorie umění dosud zpracováno jen dílčím způsobem. Studie přináší nový pohled na domácí situaci a pro českého čtenáře poprvé osvětluje i řadu skutečností týkajících se vývoje evropského (především italského a rakouského) mozaikářství ve druhé polovině 19. století.