Abstrakt:
Úvod: Příspěvek pojednává o práci humanitárních pracovníků v zahraničí v souvislosti s humanitární prací v uprchlických táborech (Rakousko, Slovinsko, Turecko, Makedonie, Libanon). Autorka se argumentačně opírá i o své zkušenosti z humanitární pomoci nejenom z uprchlického tábora, ale i ze zemí zasaženými přírodními katastrofami.
Cíl: Představení kvalitativního výzkumu a poukázání na aspekt osobní zátěže humanitárních pracovníků.
Metodika: Zvolen byl kvalitativní výzkum a technika polostandardizovaného rozhovoru.
Výsledky: Z rozhovorů je viditelný rozdíl mezi profesně mladšími a staršími pracovníky, a to nejen z hlediska přístupu k práci, ale především z vlastní seberefl exe. U profesně starších pracovníků převládá náhled na potřeby při humanitární práci, jsou zkušení a vědí, co mohou čekat od sebe i své vysílající organizace a po návratu domů nevyžadují jakoukoli odbornou péči o sebe.
Závěr: Cílem výzkumu bylo zjistit, jak ovlivňují zahraniční humanitární práce humanitárního pracovníka. Z výsledků výzkumu lze tedy vyvodit, že dlouhodobé mise jsou zátěží především z důvodu dlouhodobého odloučení od rodiny a přátel. Také každodenní žití v neobvyklých životních podmínkách. Je tedy důležité odjíždět a mít srovnané zásadní věci, jako např. vztahy, rodinné zázemí, osobní problémy atd. Prostředí, ve kterém je humanitární práce vykonávána, je sice různorodé, ale především tato různorodost od humanitárních pracovníků vyžaduje schopnost a ochotu se přizpůsobit, být připraven na měnící se podmínky a schopen na ně adekvátně reagovat.
