02/2007 Theatrum historiae
Permanentní URI k tomuto záznamuhttps://hdl.handle.net/10195/38102
Procházet
14 výsledky
Search Results
Článek Otevřený přístup peer-reviewedpublished „Ven z pasivity!“ Český konzervativní velkostatek na začátku první světové války(Univerzita Pardubice, 2007) Lellková, ŠárkaAt the beginning of the First World War conflicts occurred inside the Party of Bohemian Conservative Great Landowners. They became apparent in the arguments about keynote addresses and newspaper articles. The disunity culminated between 1916 and 1917 as some prominent conservatives decided to leave the election committee. This step prolonged the distance between the two already existing political streams inside the party. One of them, around Friedrich Schwarzenberg, stressed the federalisation programme and sympathised with Czech national parties, whereas the second stream around Heinrich Clam-Martinitz advanced towards German-Austrian centralism. Simultaneously with these trends, the competing aristocratic Party of Constitutional Landowners underwent a process of nationalisation and came close to German national political parties. The new differences of opinion on important issues, e.g. the internal organisation of the monarchy or language questions were caused by various hues of patriotism (covering a wide spectrum from the Reichsdeutsch patriotism to the Bohemian patriotism). In spite of this fact, the landowners constituted a social group in the first place (and political parties in the second place), for which the above mentioned issues represented favourite topics for friendly conversation at common meetings.Článek Otevřený přístup peer-reviewedpublished Zdravotní poměry a zdravotní péče v armádě habsburské monarchie v dlouhém 19. století(Univerzita Pardubice, 2007) Jiránek, TomášHealthcare in Austrian Army at the beginning of the 19th century was – like in many other countries – on a very low level; it was lacking experts, auxiliary staff, and its organization was neglected. The experience of relatively frequent wars together with the progress in medicine resulted in numerous changes in Austrian military administration. The changes mainly concerned the increase in the number and qualification of medical staff, application of the up-to-date scientific findings and medical branches (such as bacteriology), improvement of the permanent medical facilities network and preparation of their “field” equivalents at different levels, the provision for medical facilities mobility and their flexibility to the instant needs, improved transport of the ill, their distribution in the out-oflines and cooperation with voluntary medical institutions.Článek Otevřený přístup peer-reviewedpublished „Není Rusko bez cara.“ Romanovské jubileum v roce 1913(Univerzita Pardubice, 2007) Vydra ZbyněkAfter the revolution in 1905-1906, Russian monarchy had to reinforce its power. There were many national and historical celebrations before 1914, but the Tercentenary of the Romanov Dynasty in 1913 was the largest. The celebration of the Romanov dynasty had a great symbolic importance. Mikhail Fyodorovich Romanov was elected Tsar in 1613 and with his coronation the same year, the Time of Troubles (smuta) was put to an end. For Nicholas II and the conservative monarchists, there was a clear parallel between the deep political crisis at the beginning of the 17th century and the recent events. The Tercentenary celebrations had to resurrect the national spirit and to show that there was a bound between the common people and the Tsar. Their character was influenced by official state ideology: „orthodoxy, autocracy and nationalism“. The celebrations took place in St. Petersburg in February, in some Volga towns and in Moscow in May 1913. The tsarist family was in the center of the festivities, and Nicholas II wanted to make them the „non-party celebrations“. But the presence of ultra-right organizations in the festivities was clear, at least in St. Petersburg. In any case, Nicholas II was strongly impressed by the visit in Volga towns (Vladimir, Nizhnii Novgorod, Kostroma, Yaroslavl, Rostov etc.) and by the opportunity to meet the people, especially the peasants. He thought he had the people‘s loyalty and support, and believed the society was prevalently conservative. It was a great illusion, for most of the population remained indifferent to the celebrations, and the idea of popular monarchy, so much favored by tsar, was not attractive to them. Only the ultra-right organizations were ardent supporters of the autocratic model of monarchy. 114 I.Článek Otevřený přístup peer-reviewedpublished Literární, osvětová a pedagogická činnost Františka Hrnčíře na Chrudimsku 1880-1884(Univerzita Pardubice, 2007) Rýdl, KarelDer Beitrag ist den Anfängen der pädagogischen und didaktischen Lehraktivitäten des jungen František Hrnčíř an den Volksschulen in Hlinsko (1880-1882) und Heřmanův Městec (1882-1884) und den Anfängen seiner literarischen Tätigkeit gewidmet. Auf Grund der historischen Forschung in den regionalen Archiven, Museen und anderen Institutionen wurden neue und bisher unbekannte Dokumente über das Leben und Werk von František Hrnčíř (1860-1928) gefunden, analysiert und interpretiert. Sehr wertvoll zeigen sich vor allem die Informationen aus damaligen Schulchroniken und regionalen Zeitschriften. Die vorgelegte Studie bildet ein Kapitel aus dem von dem Autor längere Zeit vorbereiteten Buch (Monographie) und möchte das ganze Leben und Werk von F. Hrnčíř beschreiben. In den ersten Jahren seiner professionellen Karriere zeigte sich Hrnčíř als ein sehr begabter Dichter und romantisch denkende und fühlende Person, die ihre Probleme rasant zu lösen versuchte, was ihm auch mehrere Probleme in seinem weiteren Leben verursachte.Článek Otevřený přístup peer-reviewedpublished Limito tabák v rakouském státním tabákovém monopolu(Univerzita Pardubice, 2007) Macková, MarieDie österreichische Staatstabakregie rechnete schon von ihrer Entstehung im Jahre 1784 mit einer besonderen Art der Tabakerzeugnisse, die als limito tabak bezeichnet wurden. Es handelte sich um den Tabak, der für einen sehr niedrigen Preis gesetzlich bestimmten Personen verkauft wurde. Dies waren Soldaten bis zum Dienstgrad „Feldwebel“ (inbegriffen), zur Kriegsmarine, Polizei, Militärpolizei, Gendarmerie und Finanzwache gehörig. Was nicht bewaffnete Körperschaften betrifft, handelte es sich auch um Bergleute in den Staatsgruben, Geistliche in der vom Staat finanzierten Pfarrverwaltung, Mitglieder mancher Bettelorden, Barmherzige Brüder und Elisabethinnen, die Kranke pflegten. Einerseits trug der Staat auf diese Weise zu den Löhnen bei, andererseits bot er ein Mittel, das vor Müdigkeit, Erschöpfung, Ansteckung und vor Krankheiten schützte. Der Limitotabak für bewaffnete Korps und für Bergleute wurde als Pfeifentabak (Limitorauchtabak) geliefert, für geistliche Personen wurde Limitoschnupftabak bestimmt. Ein weiterer Verkauf dieses Tabaks für höhere Preise wurde nicht erlaubt. Während in der ersten Hälfte des 19. Jahrhunderts der Limitotabak im Rahmen der österreichischen Tabakregie bis 13 % des Gesamtverbrauchs betrug, handelte es sich kurz vor dem ersten Weltkrieg etwa um 3,5 – 4,5 %.Článek Otevřený přístup peer-reviewedpublished Quelques images de la Bohême au XVIIIe siècle: les Juifs en milieu rural(Univerzita Pardubice, 2007) Arava-Novotna, LenaStudie přináší několik obrazů ze života Židů na českém venkově v 18. století. První obraz představuje venkovské oblasti jako útočiště Židů ve dvou variantách: na šlechtických dominiích a na územích královských měst. Vzhledem k odlišnostem, především pak v sociálně-ekonomickém vývoji tradičních městských center na straně jedné a šlechtických panství na straně druhé, situace Židů nebyla v jednotlivých oblastech stejná a závisela na celkové úrovni daného kraje. Tak např. v podhorských proto-industriálních krajích Žatecka, Litoměřicka či Hradecka najdeme početné a prosperující židovské obce s rozvinutou samosprávou. Naproti tomu, zaostalé a válkami poznamenané kraje jako Podbrdsko, Vltavsko či Plzeňsko hostily nepočetné, chudé a velmi rozptýlené „nomádské“ obce. Velká a bohatá feudální panství na jihu a jihovýchodě Čech zajišťovala pak existenci některým dalším důležitým židovským obcím, ne nepodobných centrům v severních a severovýchodních Čechách. Druhý obraz líčí venkov jako místo opozice vůči protižidovským státním zákonům, především pak vůči jejich extrémním podobám jako bylo povinné nošení židovských znaků či Familiengesetze. Odpor proti těmto vládním nařízením měl různé podoby i motivace. Majitelé panství zpravidla zatajovali počty židovských usedlíků a vystupovali na jejich ochranu především v rámci jednání o redukci Židů, která probíhala ve 20. letech 18. století. Židé pak odmítali nosit potupná znamení, přizpůsobovali se aktivně venkovským podmínkám, rozptylovali údaje o své existenci a své náboženské svátky a zvyky uzavírali do úzkých kruhů. Třetí obraz zachycuje venkovské prostředí jako místo konfrontace a setkání Židů a jejich bezprostředních sousedů z řad poddaného venkovského lidu. I když protižidovská kampaň katolické církve zasáhla v rámci rekatolizace i český venkov, nevedla nikdy k extrémním projevům nenávisti a anti-judaismu, obvyklým např. ve venkovských oblastech Východní Evropy. Naopak, skromné životní podmínky, drobná řemesla a obchod, nejčastěji podomní, a malá zemědělská hospodářství přibližovala venkovské Židy domácímu obyvatelstvu českých vesnic a městeček mnohem intenzivněji než tomu bylo ve velkých městech. Intenzita sociálně-ekonomických vztahů ovlivnila i kvalitu vzájemných kontaktů v oblasti kulturní či duchovní. Někde si Židé osvojovali prvky české lidově-barokní kultury, jinde se zase někteří poddaní nechali inspirovat náboženskými principy judaismu jak to dokládá příklad tzv. sekty izraelitů v Novém Bydžově v první polovině 18. století. Konečně čtvrtý a poslední obraz se pokouší o odraz změn, které vtiskl venkovský svět identitě Židů, především uspořádání jejich společenství, tzv. quehilot, a jejich institucím jako byly školy, pohřební bratrstva, modlitebny, rituální řeznictví atd. Hlubokým proměnám, především „zvnitřnění“, neunikly ani obyčeje židovského rituálu. Nové podoby židovského života stály na okraji judaismu velkých židovských center jako byla Praha, Kolín apod. Stály také na hranicích mezi legalitou a ilegalitou vůči státnímu zřízení rakouské monarchie během celého 18. století. Byla to snad právě tato dvojí „marginalita“, která připravovala půdu k jejich dalšímu přiblížení k českému národu v rámci národnostního uvědomování v druhé polovině 19. století?Článek Otevřený přístup peer-reviewedpublished Jan Václav Michna z Vacínova a emblematická výzdoba kostela sv. Jakuba Většího v Kratonohách(Univerzita Pardubice, 2007) Panoch, PavelThe paper focuses on the building history, ceiling decoration and furnishings of the St. James´ church in Kratonohy (East Bohemia). The originally gothic object was markedly rebuilt within the years 1710-1711 in baroque style. The building transformation and a new interior decoration were iniciated by Jan Václav, Count Michna of Vacínov to whom the landed estate of Kratonohy belonged in the years 1701-1716. The baroque vaults were covered by the stucco net of painted emblems of devotional themes. The fifteen scenes apparently derived its models from the treatise Amoris divini et humani antipathia that were first published in 1628 in Paris in the bilingual English-French version and several times reedited during the 17th Century. The editor Michel van Lochom (Lochem) freely utilized the elder emblematic production of the Dutch provenance. Other three emblematic scenes placed on the triumphal arch of the Kratonohy church stem from the enigmatic graphic illustrations of contemporary popular work by Spanish diplomatist Diego de Saavedra Fajardo (1584-1648). All the used emblems are associated with the idea of imitatio Christi. The decoration programme in Kratonohy doesn´t link to any of the elder Bohemian emblematic cycles and thus it is an iconographic curiosity here. The furnishing of the Kratonohy church had been executed in unusual forms, too. The pulpit in the form of the sea monster belongs to the group of so called Naturkanzeln imitating nature and it is probably the first known example of this topic in Central Europe. The architecture of the main altar was inspired by the image of the sepulchre of St. James the Great in Santiago de Compostela, being performed as the cave decorated by the shells and imitations of the gemstones.Článek Otevřený přístup peer-reviewedpublished „Dobrá památka“, pohřební kázání a starší dějepisectví. Německé pohřební kázání nad kardinálem Harrachem z roku 1667(Univerzita Pardubice, 2007) Pavlíčková, RadmilaIm Herbst 1667 verstarb der Prager Erzbischof, Kardinal Ernst Adalbert Harrach (1598-1667). Unmittelbar darauf wurden in Prag und Wien mehrere Leichenpredigten und Funeraldrucke veröffentlicht, unter ihnen die deutschsprachige Leichenpredigt des Prager Kanonikers Christian Augustin Pfaltz von Ostrig. Das Ziel der Begräbnisprediger war es (außer den Hinterbliebenen Trost zu spenden und an die Notwendigkeit von Gebeten für die Seele der Verstorbenen zu erinnern), zum guten Gedächtnis und Erinnerung beizutragen. Eine Leichenpredigt übermittelt – unter Verwendung der genauen biographischen Angaben – ein allgemeines Ideal; die gefeierten christlichen Tugenden sind mit der konkreten Lebensgeschichte verbunden und die panegyrische Ausprägung nähert die Predigt dem Heiligenlob, einschließlich der Verwendung vieler legendenhafter Topoi. Hier drängt sich die Frage auf, inwieweit die Prediger in ihrer Konstruktion und Interpretation des Lebens eines Verstorbenen erfolgreich waren – ob und auf welche Weise die Leichenpredigten als eine relevante historische Quelle durch die zeitgenössische und moderne Historiographie rezipiert worden sind. Die Analyse der Leichenpredigt von Pfaltz (die gründliche Passagen über die Familie Harrachs, das Geschlecht, das Jugendalter und die Karriere enthält) und der Vergleich mit der Monographie über Harrach von F. Krásl aus dem Jahr 1886 (die bis zum Buch von A. Catalano aus dem Jahr 2005 die einzige Synthese bot) hat mehrere Übereinstimmungen gezeigt, in deren Krásl mehr oder weniger auf die Leichenpredigt von Pfaltz zurückgriff. F. Krásl hat freilich nicht direkt mit der Leichenpredigt gearbeitet. Er hat zwei Arbeiten aus dem Anfang des 18. Jahrhunderts ausgewertet (Poselkyně starých příběhů českých von Beckovský und Berghauers Protomartyr poenitentiae), die die Leichenpredigt von Pfaltz benutzten – durch ihre direkte Wiedergabe (Berghauer) oder durch ihre Nacherzählung (Beckovský). Die Leichenpredigten boten oft die ersten biographischen Zusammenfassungen und gaben den Historikern nicht nur mehr oder weniger ausführliche Informationen an die Hand, sondern auch (und vielleicht vor allem) die ersten Interpretationen der Lebensgeschichte sowie ein paar der anschaulichsten Episoden aus dem Leben der Verstorbenen. Darüber hinaus lassen sich auch die verwendeten Stilfiguren bzw. die Rhetorik der Predigten selber analysieren. In Harrachs Fall sind in die Geschichtsforschung vor allem die aus dem literarischen und hagiographischen Kanon entnommenen Motive übergegangen. * Der Beitrag ist durch Unterstützung der Herzog August Bibliothek in Wolfenbüttel und GA ČR (Post-doc grant 404/05/P579) entstanden.Článek Otevřený přístup peer-reviewedpublished Obraz křesťanského rytíře? Turcika ve šlechtických zbrojnicích raného novověku(Univerzita Pardubice, 2007) Prchal, VítězslavEarly modern society of Central Europe had to cope with being a neighbor to the Ottoman Empire, which represented a vastly different culture and/or civilization. The presence of “the other” was reflected on many different levels. The image of “the Turk” in print and contemporary propaganda in Bohemia and Moravia has already been studied, however, almost nothing is known about the reflection of the great eastern neighbor (and its threat) in material realm. This article, based upon the analysis of Turkish weaponry presented in aristocratic armories, holds out the question as to whether these collections could be dealt with as parts of the image of a nobleman – a successful and self-confident Christian warrior. The analysis is based upon 37 inventories of aristocratic armories in Bohemia and Moravia between 1560 and 1740, resulting in the formulation of the following thesis. During the period of the most imminent Ottoman threat, i.e. in the 16th century, there was little or no Turkish weaponry added to the armories of Bohemian and Moravian nobility. Even the noblemen who actively participated in the wars against the Turks and who were deeply interested in the conflict had no such needs. Presentation of one’s military successes through the war trophies was limited to the court (archduke Ferdinand of Tyrol), where special propaganda and political goals were followed. Certain level of acquirement of Turkish weaponry starts only after the repulse of the Turks from Vienna in 1683, whereas this trend appears first in Moravia and only afterwards (probably because of geography) in Bohemia. A real boom of Turkish collections can be found as late as after 1720. However, there is no unifying principle, providing some clue to the process of their buying and presentation. Most of the studied owners were contented with a few items that (along with other exotic rarities from Muscovite, Tartar, Indian or Japanese production) were present in the armories primarily because of the contemporary taste and interest in Turkish culture. Usually there was no hidden message in their holding. Thus, if we exclude such rare exemptions as was the bishop of Olomouc (Olmütz), it seems that the question mark in the article’s title is more than appropriate. In its collections of weapons, aristocrats had little interest in presenting themselves as Christian knights who fought off and defeated the worst of all enemies.Článek Otevřený přístup peer-reviewedpublished Poznámky k problematice studia inventářů raněnovověkých šlechtických sídel jako jednoho z pramenů poznání kultury společnosti(Univerzita Pardubice, 2007) Holasová, AndreaIn den letzten Jahren wird den frühneuzeitlichen Adelsinventaren eine immer größere und verdiente Aufmerksamkeit gewidmet. Es handelt sich um eine bedeutende Quelle, die Auskunft gibt über die Entwicklung der Siedlungsstruktur, den Lebenszyklus der Besitzer und Einwohner und der kulturellen Umwelt in der Zeit der tiefgreifenden Veränderungen des Lebensstils unter dem Einfluss der Renaissance und des Humanismus. Es ist möglich an Forschungsbemühungen der Genealogen, Kunsthistoriker und Historiker der Kulturund Sozialgeschichte seit dem Ende des 19. Jahrhundert anzuschließen. Trotz der bescheidenen Quellengrundlage studieren viele Erforscher Burg- und Bürgerinventare aus dem 15. Jahrhundert, dann aus dem 16. und 17. Jahrhundert immer häufiger aufvertretene Schlossinventare, Inventare der Stadtpaläste, Bürgerhäuser oder Gutsherrschaften. Besondere Aufmerksamkeit verdienen natürlicherweise die Inventare, die durch Konfiskation gesichert wurden. Die Inventare bieten Einsicht in die Rechts- und Verwaltungspraxis und bekunden die soziale und mentale Welt des Menschen in der frühen Neuzeit. Die Inventare – vielleicht wie keine andere Quelle – können vor allem bei der Forschung der Problematik und der Struktur der Adelssitze und ihrer materiallen Kultur genutzt werden. Dieses Studium jedoch verbirgt auch viele Probleme. Vor allem kann man die aus der kleinen Materialprobe festgestellten Ergebnisse nicht verallgemeinern. Es ist nötig zuerst den Aussagewert der Inventare im Hinblick auf ihre Funktionen und zeitgenössisch- praktischen Benutzung zu verdeutlichen. Als tragfähig könnten sich z. B. für das konktrete Material semantischlinguistische Gesichtspunkte erweisen.