Abstrakt:
Tato bakalářská práce je zaměřena na psychologii náboženství Carla Gustava Junga a Viktora Emanuela Frankla. Jak Jung, tak Frankl nahlížejí na náboženství jako na projev lidské duše a tuto skutečnost oba vidí jako dostatečný důvod pro to, aby se psychologie náboženstvím zabývala. Na základě své klinické praxe Jung dokonce došel k závěru, že v nevědomí nenáboženského člověka je možno nalézt náboženský rozměr, jenž je v jeho pojetí spjatý s archetypickou dynamikou. Frankl koncept religiozity, která pochází z nevědomí, dále rozpracovává, avšak přičítá tuto "nevědomou religiozitu" duchovní stránce jedince. Oba se shodují v tom, že náboženství může na člověka působit psychoterapeuticky. V této práci nejprve představím osobnost obou badatelů, jejich osobní náboženské postoje a jejich psychologii. Těžištěm práce budou kapitoly zabývající se Jungovou a Franklovou psychologii náboženství. V rámci těchto kapitol bude také představen Jungův a Franklův pohled na náboženství ve vztahu k praktické rovině psychologie, k psychoterapii. Úkolem hlavní, závěrečné kapitoly, je komparace Jungovy a Franklovy psychologie náboženství. Jako zdroj pro toto porovnání mi poslouží informace uvedené v kapitolách o Jungově a Franklově psychologii náboženství. Porovnám, jak oba psychologové chápou roli náboženství v lidském životě a jak se dívají na vztah náboženství a smyslu života. Dále bude porovnáno Jungovo a Franklovo pojetí religiozity, ať už té vědomé či nevědomé. A nakonec porovnám jejich nahlížení na vztah náboženství a psychoterapie a vztah lékařské a kněžské péče o duši.
